Moudra i pindy psí slečny Indy

Abyste věděli, jsem moc chytrá border kolie. Umím dokonce poznávat hodiny. Vím, kdy je půl páté, čas na moji večeři. Na rozdíl od mých lidí, kterým to musím pořád už od půl čtvrté připomínat. Kdybych to nedělala, snad by mi do mojí misky ani nic nenasypali. Ještě nikdy jsem ten čas nezmeškala.
Až včera. Přijela návštěva. Naše mláďata. Pořád dělali něco zajímavého. To dá rozum, že si nemůžu nechat nic ujít, no ne? A tak mi úplně ušlo, že už je ta ručička na hodinách nějak daleko. Kdyby ta smečka mláďat neodjela, já bych se snad dokonce zapomněla i nakrmit!

Jezdíme občas autem do města k mláďatům, co mají moji lidi. A ty mláďata mají ještě mladší mláďata. A bydlí v takovém domě, co tam jsou byty postavené jeden na druhém až vysoko vysoko… prostě moc vysoko. Velikánský dům to je, samé okna a okna…
U nás na vesnici máme podobný. Teda ne my, ale paní sousedka, co na ni vždycky vrtím ocáskem, protože má pro mě pokaždé v kapse nějakou dobrotu. Tak ona má taky takový domeček. Na zahradě. Je malý, ale vypadá podobně. Jenom v něm nebydlí lidi. By se tam nevešli, to dá rozum. Bydlí tam slepice.

A pak jsem to našla. Vyčuchala jsem to pod křeslem, co v něm sedává Regi s noutbúkem. Můžu si to nechat? Jsem slušně vychovaný pes, lidské věci nekoušu. Jenom svoje plyšáky. Ale ty jenom žužlám, aby se nerozpadli. Zato přetahovadla, co mi moji lidi vyrábí, to je jiná. Říkáme jim uzel. Ten můžu tahat, trhat a škubat, až kolem cucky lítají! A když už je úplně oslintaný a rozcupovaný, tak se vyhodí a dostanu nový.
Hmm, tohle ale nevypadá jako nový uzel… Tohle bude spíš ta ponožka toho Snejpa, co o ní psala Regi drabble. Raději ji nechám, kde je. 

Tenhle bonus patří psí slečně Indy.

Je černý, mokrý a všude první. Umí najít i tu nejmenší granulku zatoulanou pod křeslem. Každou myší díru na louce. Cítí, kdo k nám jde, i když ho ještě nevidím, protože je někde za rohem.
Že to nejsou ty city, o kterých mám dneska psát? Ale jsou.
Můj čumáček umí poznat i jiné věci. Třeba jak se cítí moji lidi. A nemusí nic říkat, nic dělat. Protože voní jinak, když mají radost, jinak když se trápí, úplně jinak, když je něco bolí. Takže vždycky vím, jestli mám vyskočit a olíznout jim nos, nebo se raději přitulit a prostě jenom hřát.

Border kolie, bordel kolie. Tu loužičku jsem neudělala já! Kde se to tu vzalo? Co je v misce? Nic? Nic se přece nestalo. Ono to vybuchlo! Samo se to…
Jejda tkaničky! Zašněrovat žížalky neumím. Pavouka chytím!
Jdeme vééén! Rozesmátá kólie. Rozesmátí lidi. To je chechtáků! Že ne?
Kdepak jsou, chechtáci? To jsou balonky? Já je neschovala. Nene, pod skříní nejsou. Kdo je má?
Aha! Papírky v malé taštičce, malá taštička ve velké taštičce. Nebo v kapsičce. Co to má milášek v kapšičce?
Zvonííí. Přijel pán s vééélikáánským pytlem. Granulkýýý! Chechtáky šup k pánovi. Pán je rád. Pán se chechtá. Haf!

Když se narodíme, vůbec nic nevidíme. To vy jste na tom líp. Ale když se nám očka rozlepí, všechno nabere na obrátkách.
Než vy začnete opatrně zvedat hlavy, my už běháme o sto šest a objevujeme svět.
Než vy se naučíte pořádně chodit, my už jsme dospělí.
A když vy konečně dospějete, my už vás opouštíme.
Běháme jako blesk. Misku s granulkama vyčistíme dřív, než nám vy stačíte popřát dobrou chuť. Usneme v okamžiku a stejně naráz se probudíme.
Proč?
Protože za ten krátký čas, co jsme na světě, musíme stihnout úplně všechno, na co vy lidi máte hromadu let.

„Indy, lehni, nehýbej se, polož hlavičku, zůstaň, pomalu…“
Tohle slyším, když chodím k dědečkům a babičkám, abych jim udělala radost. Poslechnu, protože to těm stařečkům dělá dobře. Mají nemocné nohy i ruce. Když mě hladí, někdy se netrefí, a strčí mi prsty do očí nebo do nosu.
Všechno klidně vydržím. Protože jsem hodná holka, a taky proto, že pak dostanu pamlsek.
Ale hlavně vím, že po práci půjdeme na louku. A tam uslyším můj nejblíbenější povel: „Máš volno!“
Vystřelím jako z praku. Polykám vítr, on mi češe kožíšek a obrací uši dozadu, já s ním závodím, a běžím a běžím…

Spím se svýma lidma v ložnici. Ráno jde on do práce, s ní jdu do obýváku pít kafe. Pak se jdeme venčit na zahradu. Dopoledne si zdřímnu před její dílnou. Po obědě jdeme na hodně dlouhou procházku. Odpoledne zase spím před dílnou. Večer se vrátí z práce on, a chvíli si společně hrajeme s mýma hračkama, a válíme se na gauči.
Někdy jedeme všichni na celý den na výlet.
Prostě normálka.
Občas ale odejdou moji lidi z domu oba, a na dlouho. Jasně, že nejsem nadšená, ale neštěkám a nevyju. Vždyť to není napořád. Vždycky se ke mně zase vrátí.