DMD č. 22. pro 22. 4. 2026. Téma: Návnada

Osamělá kožoměnkyně se zapotácela a odhrnula si z obličeje dlouhé tmavé vlasy. Silnička mezi vesnicemi byla temná a žena měla upito. Prokletý si olízl rty. Alkohol v krvi chutnal odporně, ale zjednodušoval lov.

Žena zakopla a málem upadla, přímo před jeho úkrytem. Prokletý zaútočil.

V další chvíli už se k nim po silnici řítilo z každého směru jedno auto a jeho zamýšlená oběť ho zkušeným chvatem složila na zem. Než pochopil, co se děje, z aut vyskákali Lovci.

„Jsi v pořádku, Nancy?“ zavolal jeden z nich.

„Nekvokej kolem mě a radši mi s ním pomoz,“ zavrčela a sevřela Prokletého pevněji.

Vážení vlastenci,

hrdě zveme na první DEN VLAJKY.

Oslavme na Letenské pláni hodnoty, tvořící páteř národa: pracovitost, technického génia a věrnost kořenům.

Program:

1.Srdce v pohybu: Exkluzivní přehlídka úspěchů automotivu. Od historických skvostů po systémy autonomního řízení. Ladění motorů budoucnosti. Česká ruka vládne oceli.

2.Zbroj předků: Oděv symbolem síly. Ve spolupráci se studenty Fakulty textilního designu představíme národní kroje v původním, mužném významu. Funkční estetika, symbolika moci. Vyšívaný kalich praporu Jana Žižky, čamara T. G. Masaryka. 

3.Živý vzorník: Moderní interpretace. Studenti UMPRUM předvedou implementaci tradičního vzoru do současného oděvu.

Výšivka je kód. 

Vstup volný.

Maminka odkládá pozvánku. 

„Rufino, jsi geniální.“

Klementina ležela na břehu, nohy stále ve vodě, kterou právě opustila. Čekala, až připlave pravidelná záplava lichotek.

"Vypadáš jako rusalka."

"Jako co?"

"Něco jako ty."

"Velmi nápadité, přirovnávat mě ke mně."

"Vodní víla. Možná duše dívky, co se zabila z nešťastné lásky. Láká mládence a zabíjí."

"To mně nehrozí."

"Samozřejmě, naše láska je šťastná."

"Ty jsi neuvěřitelně samolibý, Ferdy."

"Proto mě miluješ."

"Ne, miluji tě proto, že mě vezmeš do Paříže, do Benátek..."

"Do Prahy."

"Jestli chceš žít na venkově, vezmi si venkovskou husu."

Na borovici za jezerem seděl dravec. Ve větru poletovala pírka jeho poslední oběti jako nepatřičný sníh.

Výletní únava, odpolední lokálka se plouží barevným údolím. Dvojsedačku za námi zabírá mohutný chlapík. V jedné ruce igelitku, na břiše kýbl vlašáku, v druhé mobil. Z polospánku mě vytrhne proud brumlavých promluv: 
"Teď mi uber bradu. Víc. Přidej světlo. Vymaž kouty."
Nenápadně se ohlédnu. Co to dělá?
"Přidej byznys prostředí. Asi nějakej ofis. Ať je to sexy."
Otře si prsty o umaštěné tričko. 
"Teď mi udělej oblek. Jo, kravatu. A do úsměvu víc zubů. Vybělit."
Začíná mi svítat. 
"Přidej vlasy. Víc." 
Zavřu oči. To jako vážně? 
"Super." Zašustění pytlíku, jak tahá další rohlík. Zakousnutí, mlasknutí. "A teď jí to odešli."

„Myslíte, že náš máte v hrsti?” řekne Adam zamyšleně. „Nejste zdaleka poslední možnost. Jen můžete zjednodušit vyšetřování. Na dramata nemám čas. Buď si normálně promluvíme o samotě nebo si tady shnijte nudou.”
Fajermon si promne tvář. „Jak dlouho jste byl mrtvý?”
„Tři minuty. Podle záznamů. Subjektivně… déle.” 
„Co jste tam viděl?”

„Ví, co dělá.”
„Sakra dobře.”
Adam je ledově klidný. Fajermon pohledem těká po místnosti. Nakonec roztřesenou rukou vyloví z kapsy poskládaný papír a podá ho Adamovi. 
Ten beze slova vstane a opustí místnost. Zabouchne dveře, opře se o ně a teprve pak se rozklepe. „Musím… si na chvíli sed—”

Chiméra stále přecházela výstavním sálem. Tu čuchla sem, tu nakoukla tam. Najednou vrazila do stolku v zadním rohu, kde Drachomyr zapomněl meloun připravený pro hosty. 

Zelený plod se skutálel dolů a rozprskl se po podlaze. Stvoření to zaujalo. Zkusmo čichlo k rudé dužině, olízlo si čumáky a pak se do nenadálé svačinky s chutí pustilo. Hostinu si kupodivu nenechala ujít ani kozí ani lví hlava.

Drachomyr byl z toho paf. 

„Ona žere ovoce? Tak to s odchytem nebude problém!“

Odběhl do kuchyně připravit návnadu.

„Že by byla nakonec vegetarián?“ přemýšlel, zatímco vytvářel melounovou cestičku ke kleci. „Třeba půjde i ochočit!“

„Seš si jistej, že to tvoje božstvo dorazí? Za mě sem nemůže žádnej zázrakoprd s trochou sebeúcty strčit ani špičku nosu,“brblal Vincenc.

„Bez obav.“ Felix, vytáhl z kapsy zavírák a odklopil víko loďáku 

„Co blbneš?“ vyjekl Walter, když se špička nože opřela o tetování na hrudi mrtvoly. „Netrval jsi náhodou na tom, že to nesmíme ani škrábnout?“

„Trval,“ souhlasil Felix klidně. „Tehdy. Všechno má svůj čas.“

 Zatlačil na nůž a ostří proťalo jednu z linií. Porušená ochrana propustila pramének moci. A někde v ulicích zapomněli Elio s bohem na neshody ohledně harému a obrátili svou pozornost ve směru Porty.

„Zapovězený les? Hagride, to nemůžeš myslet vážně!“
„Klid, Minervo. Věděj tydle mudlové, kde je Zapovězený les? Věděj kulový. Vemu je na druhou stranu. Do toho vobyčejnýho lesa. Slíbim kůrolezy, akromantule, jednorožce a vobra. Vokážu jim mravence a vo ňákým pavoukovi řeknu, že je to akromantulí mimino. A dyž budou jako dycky nahlas mluvit jeden přes druhýho, zařvu, že zrovínka teď vykouk mezi stromama jednorožec. Že ho vyplašili a von utek. Enom vobra uviděj dovopravdy. Vzkážu Drápovi, aby vobešel hrad a počkal na nás v tý zřícenině na kopci.“
Minerva uznale přikývla. „Výborný plán. Téměř bych se nebála říct, že dokonalý.“

Jako můru noční lampa ke světlu ji vyláká, 
byt utichl, všichni chrní, nikdo a nic nefňáká. 

Dobře ví, že má jít spát, už klíží se jí oči, 
přesto vždycky naletí a na návnadu skočí. 

Ještě chvíli mít svůj klid a číst si hezkou knihu, 
kouknout, jak by vypadala v tom či onom střihu. 

Psát povídku nebo román, prostě dělat svoje,
je jí jedno, že usíná tak říkajíc vstoje. 

Až na chíře zeptají se, proč tam v noci ňůrá, 
řekne jim, že připadá si jako noční můra. 

"To musíte na psychinu, pomatená ženo."
"Já vím, jenže vy jste tady měli rozsvíceno."

"Jeho tu nechci," prohlásil správce paláce. "Zas něco chytne! Tohle místo už vyhořelo do základů, nepamatujete?"

 "Ano, v šestnáctém století," potřásl hlavou kurátor. "Vy si to snad pamatujete, pane Dvořáku?"

"Já s tím neměl nic společného," špitl anděl. "Ani jsem ještě nebyl na světě."

"S holí kustodky Rachotové taky nemáš nic společného?" zeptal se správce přísně. "Shořela sama od sebe?"

"Nemůžu za to," hájil se anděl. "To ta zbroj! Táhne oheň..."

"Slyšíte? Von je jak sova na výrovce! Jenom teda přitahuje plameny, ne ptáky!"

"Patří sem," trval na svém kurátor.

"Fajn, šéfe," zavrčel správce. "Ale hasičák chci hned za něj!"