DMD č. 22. pro 22. 4. 2026. Téma: Návnada

Zůstal jsem za kopcem v remízku s kobercem, abysme nebudili pozornost.

Nudim se a mám hlad.

Ostatní se určitě někde v krčmě nacpávaj.

Dopil jsem měch vína.

Slunce už se sklánělo k západu, když jsem si všiml jak se blíží, ale co to vlečou?

"Že vám to trvalo, měli jste jen nabrat zásoby a zjistit co a jak, a co má znamenat ta ovce?"

"To je jídlo," uchcichtl se Fleuriot.

"A to si ji mám jako zabít, rozkuchat, anebo snad spolknout celou?"

"Neboj," žďuchla do mě Jorcha, "není pro tebe. Vzali jsme džob. Jí si dá náš úlovek. Tumáš klobásu."

Pan Novák zmizel při dovolenkovém pobytu na Ibize. Paní Nováková napřed čeká, že k nalezení jejího muže, ať již živého nebo mrtvého, dojde nějakou oficiální cestou, ale po dvou letech čekání už ztratí trpělivost, a tak najme detektiva – hledače. Za týden dostane paní Nováková SMS: 

„Mám pro vás dobrou a špatnou zprávu. Špatná zpráva je, že se mi podařilo najít mrtvolu vašeho muže, bohužel se utopil při potápění. Dobrá zpráva je, že tělo je obrostlé mořskými mušlemi a v nich jsou perly v hodnotě 150 milionů korun.”

Paní Nováková obratem odepisuje: „Perly prodat, peníze zaslat, návnadu hodit zpátky do moře!”

Biatris vmžiku proběhl hlavou celý výčet možností. Lidí, míst, řešení... všechny s mohutnými ALE.
Tisíckrát raději by domlouvala nechtěný sňatek, než hledala bylinky pro nechtěný život, nicméně tahle situace nemohla zůstat jen v jejích rukách. Zásadní bylo...

"...kdo?"
"R-Rémin," špitla Gertrud slabě.
“Rybářův synek Rémin Catalan?”
“Rybář? Vždyť vypadá…”
“...jako hradní páni? Gertrud, podoba nic neznamená. I kdyby, jeho matka si pravdu vzala do hrobu a pan Pierre-Roger se o něj nikdy nezajímal. Co ti nakukal, bídák?”
“Já… vlastně mi neodpověděl, když jsem se ptala. Ale říkal, že se spolu budem mít dobře, že se postará.”
"A?"
"Nechce mě znát."

James ucítil vzadu na rameni lehké štípnutí. Nepatrné mravenčení, které ovšem mohlo znamenat jedinou věc - runa spojení se obnovila. Koutky úst mu cukly a málem se prozradil. Nezklamal jsi, Matthew, já to věděl.
"Tak si pro mě tedy pojď," zašeptal a nechal Beliala, aby se přiblížil. Dělilo je od sebe pár pomyslných kroků. 
Belial napřáhl ruku. Skoro se dotkl Jamesovy duše. 
Skoro. 
Místo toho vytřeštil oči, když mu hrudí prošlo tenké ostří. 
Iluze se v tom okamžiku rozplynula a James se probudil.
Zbraň, která trčela Belialovi ze srdce, byla nebezpečně skutečná.
"Překvápko!" zazubil se Matthew a otočil hrotem svého meče. 

Teorie temného lesa říká, že pokud v něm rozděláte oheň, ostatní se o vás dozví. A to znamená, že jste buď hlupáci nebo si věříte natolik, abyste na sebe upozornili. V obou případech představujete nebezpečí. Potenciální hrozbu, která musí být zničena.

Ve vesmíru je toto pravidlo ještě intenzivnější, nicméně dá se celkem snadno zneužít. Stačí, když vytvoříte falešný signál v solární soustavě, kde existuje život. Metaforicky zapálíte oheň na dálku a necháte působit mocnější síly. Vyspělejší civilizace skočí na návnadu a zprostředkovaně zničí celou civilizaci. Nemohou totiž riskovat, že to udělají ti, co právě zažehli plameny. Riziko je příliš vysoké.

Příliš pozdě si uvědomil, že to udělal zas. Zaslepený sebejistotou spolkl tomu zrzavému skrčkovi návnadu i s navijákem. Teď ta stará kocábka tepala krásnou Hermine s zuřivostí teriéra. Přesto věřil, že se mu průběh bitvy podaří zvrátit. I ve chvíli, kdy se přes brlení převalil běsnící příval. Pořád měl početní převahu.

Frances se se svým družstvem prodírala k zádi. Pan Whitrow vedl útok přes příď. Hustý dým oslepoval. Každý krok vpřed byl vykoupený krví. Protivníkovou i vlastní. Muškety štěkaly z ráhnoví. Potom se dým rozptýlil. Záblesk zlata v modři a karmínu upoutal pozornost. Vystřelila. Prudká bolest ji srazila na kolena.

Když je Samuel našel v dračinci, zrovna přehazovali poslední kousky.

"Šichtusi, změna plánu. Na obchůzku nepůjdeme, vrátíme se do Pseudopolského dvora připravit tu večerní akci."

"Myslíte ten zátah na tu bandu zlodějíčků v ulici Mazaných řemeslníků?"

"Přesně tak," souhlasil Elánius. "Včera jsem to ještě probíral s kapitánem Karotkou a rozhodli jsme se pro standardní akci volavka."

Šichtus se zatvářil zmateně. "Myslíte toho ptáka, veliteli?"

"Ne, Šichtusi, myslím někoho, kdo vypadá dostatečně bezradně a nevinně. Někoho, po kom ti zlodějíčkové skočí jak slepice po flusu."

Šichtusovi to začalo docházet. A zmocnil se ho podivný pocit, jaký nikdy předtím nezažil.

Naprázdno polkl.