DMD Bonus č. 07 pro 25. 4. 2026. Téma: Klišé aneb Hoď si kostkou!

Než svolila k téhle noci, dlouho si ji předcházel, 
ukázal jí pokojíček, z něhož ji zrak přecházel. 

Skříň, v níž čekáš minimálně jednu velkou Nessii, 
naštěstí tam jsou jen šaty po pratetě Tessie. 

Jedna postel rozvrzaná – kdo všechno se na ní pářil?!
Kritikou mu zkazíš radost,  vždyť víš, jak se hrdě tvářil. 

Suchý záchod s pavoukama ještě nějak dáš, 
i tu postel, jejíž péra denně v zadku máš. 

Žel právě zde zahnízdil se synek v jejím lůnu, 
muž se prsí, že tu splodil následníka trůnu. 

Tak na tenhle pokojíček vzpomínky má věčné,
dej majzla na mužské vášně - jsou dost nebezpečné! 

Vran se o postel dělí rád.
Tento způsob odpočinku (nebo akce) vysloveně oblibuje.
Čím víc lidí, tím větší teplo! (A kdyby jenom!)
V napůl potlačených vzpomínkách číhají noci na vlhké slámě, zamčení ve stodole, jejími stěnami protahuje vítr, pára stoupá od úst, tisknou se k sobě, aby se zahřáli, ale démoni přece zimu necítí, nejsou to lidi, ale zvířata.
Rozhodl se si takové věci nepamatovat.
Každá postel dobrá, i když je jen jedna.
I když jsou na misi a příjemnější zábava musí počkat.
Rezka strašně studí.
Přitáhne ji k sobě a pořádně je oba zachumlá do přikrývky.
Teplo se sdílí.

Ubytování na West Highland Way je chronický problém. Pokud vám nestačí přespat ve stanu. 
(Někdy i tak; ve Skotsku sice máte právo postavit stan, kde chcete, ale těch vhodných míst zase není tolik, víme?)
V hlavní sezóně může být na stezce i tisíc lidí na den, tak si to rozpočítejte, některé hotely mají jen sedm pokojů a mnoho-li je tam právě pro vás...
Ve dvou vás ubytování vyjde řádově levněji než v jednom.
Bohužel většina dvoulůžkových pokojů je typ „double“.
To je jedna postel.
Nevadí, říkáte si?
V Británii ale jedna postel znamená i jednu peřinu.
Jednu. Peřinu.
JEDNU! PEŘINU!

Nebylo tomu krátkou dobu, co začalo pršet a město získalo vlhký vzduch. Postupně se i setmělo.

...

Šli si přímo naproti.

Zprvu pomalu, následně zrychlili, stal se z toho pomalu až běh.

A potom mu skočila do náruče.

"Mhm..."

"Jsem tady..."

Odtáhla se a koukla mu do tváře.

"Neopustíš-"

"Ne..."

"Slib mi to-"

Zvolil činy před slovy.

Naklonil se k ní blíž, otřel svými rty přes ty její, než následně - s jejím svolením - spojil v polibku. Vybídla se k prohloubení, on se přizpůsobil. 

Zmoklé vlasy, kapky stékající po tvářích, ruce na zátylku a oni.

V polibku, který neměl konec.

Jejich moment. 

No nazdar. Mám tu mrtvolu.

Správce mě asi někam zavře. Mám se schovat dopředu? Jenže kam? Za sbírek nesmím...

Hodím si globusem.

A sakra. Globus urazil hlavu slečně Karle. Ten její klobouček s fialkami mě sice vždycky štval, ale tu její palici budu muset najít a nějak připevnit. Jinak mě Sigfried zmačká do kuličky. Správce mu to nařídí, už to vidím. Ektoplasma mě bolí už dopředu. Au, au, au. Au.

Hele! Ono se to pohlo! Kňučí to! Že by to bylo živý?!

Já nepůjdu do kuličky?

Exorcismus na mě správce použít nemůže, ale radši to nebudu dobíjet a schovám se.

Člověk by se skoro až divil, že něco takového může nastat, ale bylo tomu tak.

Měl rande. 

První.

Poslední? Kdo ví.

...

"Bráško, musíš nějak vypadat, jinak ti dá košem. Žádný tričko a džíny..."

Oblek.

Košile.

Kalhoty stejné barvy jako sako.

Polobotky. 

To všechno dostal k dispozici od svých kámošů. Obléct se do toho měl už sám. 

Tak se činil. 

Učesal si vlasy, použil i trochu gelu, kolínskou, než s upravením motýlka sešel dolů do obývacího pokoje.

"Bro-"

Všichni na něj fascinovaně koukali.

"Vypadám, jak shnilý kaktus, chápu.."

"Ne. Kámo... Tohle... S tím si i vrzneš."

Vlna smíchu.

"A pamatuj, platíš."

Stříbro je krutý kov. Zrcadlo vracelo obraz nedotknutý retuší.

"Tím se netrap. Mladší už nebudeš, ale základ je dobrý. Rovný nos a zajímavá barva očí. Ten sestřih udělal hodně. Tady to jenom přičísnu."

Úprava vlasů dokázala na pohled zmírnit nesouměrnost obličeje.

"Otoč se. Dobře. Kolikrát jsme mluvili o tom, že nosíš úplně zbytečně o číslo větší šaty? Vidíš?"

"Ale ty nové boty příšerně tlačí."

"Bez trochy nepohodlí se to neobejde. Teď stůj, přišpendlím ti kytku. Sluší ti to, že tě nastávající ani nepozná."

Následoval polibek na čelo a nakonec nevyhnutelné zastavení ve dveřích.

"Ještě poslední věc."

"Ano?"

"Nehrb se, Ferdy."

Pršelo. Jako by snad nikdy nemělo přestat. Za deště mám pocit, že čas neubíhá. Jako bych ho dostala navíc.

Samozřejmě to tak nebylo, ale to mi nikdy nebránilo se pořádně zasnít, protože kdy jindy než teď. 

Představovala jsem si, jak Maxon s Americou tancují v dešti. Protože to tak dělali vždycky. Byla to jejich tradice a byla dokonalá.

V jednu chvíli se to ale změnilo a už tam nestála America a Maxon, ale já. 

Zatočí mě a já se zasměju. Pak se zastavíme. Jsme blíž, než bych čekala.

Políbí mě.

Zní to dokonale. Jen škoda, že jsme mokří na kost.

Když se rodíme, máme velké nohy, abychom se udrželi v bezpečí mateřské kolonie a malá křídla, protože ještě zdaleka nelítáme. Křídla nám postupně rostou, my rosteme taky. 
Protahujeme křídla.
Cvičně máváme. 
Čistíme.
Sílíme. 
Tulíme se k maminkám, aby nám nebyla zima.
Cvičně máváme křídly. 
Protahujeme. 
Sílíme. 
Tulíme se, protože to máme rádi.
Nakonec přichází premiéra. 
Letíme!

Nechodíme tedy pěšky po lese, dokud se nenaučíme létat. Netopýr na zemi by dlouho nepřežil. Ve výškách a úkrytech žije, aby byl skryt před nebezpečím. 
Pokud to není upír, který ee pořádně napucnul a nabere jídlo i pro kamarády, takže musí jít domů pěšky.

“Jé, vy jste si konečně pořídili pejska,” kvitovala nadšeně Darja. “Ten je krásný! To je šeltie? Vypadá jak zmenšený Punti!”
“Kdepak šeltie,” zavrtěla hlavou Anna. “To je vestaj.”
“Vesnické tajemství?” zasmála se Darja. “Kde jste k němu přišli?”
“Přivedl ho Vojta. Našel ho před pár dny v lese, když byl na vyjíždce s Ferdou. Nějaký hajzl ho tam přivázal a nechal být. Byl chudák hladový, špinavý, jak se válel ve vlastních výkalech, zadredovaný až hrůza…”
“Tak to si u mě Vojta šplhnul,” řekla vážně Darja. “A toho hajzla, co ho tam přivázal, bych chtěla dostat do rukou, to ti povím!”