DMD č. 26. pro 26. 4. 2012. Téma: Pokrevní bratři

Kdo je to vlastně pokrevní bratr?
Muž, co má stejnou krevní skupinu,
nebo někdo, kdo má společné předky?
Kdo mluví stejným jazykem?
Ten, kdo má se mnou stejné příjmení?
Ten, kdo je vychováván ve stejné rodině, ale má jiného otce nebo matku?
Někdo, kdo přiložil svou ránu na mou?
Kdo se mnou vykouřil dýmku míru?
Člověk co má se mnou stejné názory a ideje,
či snad ten, kdo je ochoten mně odpouštět?
Někdo, kdo mně vždy podá pomocnou ruku,
nebo ten, kdo je za mne ochoten položit svůj život?
Mohl by to být můj soused?
Není to snad můj bližní?

Celé to zavánělo Gabrielem. Archanděl měl pro prazvláštní naschvály lidstvu zjevnou slabost. Ukázat mu, že není všemocné, pohrát si s ním... Ledovec a Titanic (kolik strážných andělů tehdy jen bezmocně lomilo rukama), ulízaný podivín Adolf se směšným knírkem, a teď nejnověji... Pokrevní bratři.
Potomci zbožných irských přistěhovalců. Na ruce měli vytetováno jeden „Veritas“, druhý „Aequitas“. Nakolik bylo jejich jednání „spravedlivé“ a zakládalo se na „pravdě“, bylo ovšem diskutabilní.
Zezačátku měli víc štěstí než rozumu... a dokonce i podporu veřejnosti. Při „křížové výpravě za potíráním zla“ začali od podvratných živlů, zlodějíčků, mafie. Potíž byla, že pak plynule přešli k nadpřirozeným bytostem.

Byl vykonán rozkaz číslo 66.
Smrt.
Zmar.
Všeobecná zkáza.
„Ničemu nerozumím,“ naříkal Obi-wan. „Proč … ?“
„Truchlení nepomůže,“ pronesl Yoda. „Naději neztrácej, hleď zítřku vstříc.“
„ … proč to udělal?“ skuhral Obi-wan.
Yoda zpozorněl.
Podivnou vibraci v Síle zachytil.
„Lituješ, že jako Mistr jsi selhal, že Anakin stal se zrůdou … ?“
„O to nejde,“ hlesl Obi-wan.
„ … že pacholata vraždil?“
Obi-wan mávl rukou.
Yodovi brada klesla: „Smrt malých Padawanů tebe nezděsila?“
„Nechápu, proč se oženil?!“ zavřískal Obi-wan. „Byli jsme jako bratři. To kvůli Padmé vraždil!“
Yoda se zamračil: „Činy jeho já neschvaluji. Avšak lépe pro lepou děvu vraždit, než pro chlapa, jemuž se pole Síly přehřívá.“

Osud je do té zapadlé vesničky v horách zavál z různých koutů země. Skamarádili se. Usadili se na bývalém statku a hráli si na kovboje.
Pak přišel nějakej přivandrovalec, dostal na statek dekret a narušil jejich idylku. Postupně ho začali uznávat. Společně překonali divoké roky, kdy jim pytláci stříleli koně a kradli dobytek. Překonali i dobu, kdy byl šéf nespravedlivě vězněn.
Jenomže pak se jeden z nich přiznal, že podepsal spolupráci s Stb. Zavrhli ho.
Až po tragické smrti Cassidyho se s Harrym smířili. Odpustili mu.
Zůstali nerozlučně spojeni pevnějším poutem, než jaké bývá mezi pokrevními bratry. Poutem opravdového přátelství.

Běžel...
Jako o závod.
Nebyla před ním běžecká dráha.
Na louce místo květin vykvétaly granátové trychtýře.
Pruhy ostnatého drátu.
Přeskočil bezduché tělo.
Výbuchem roztrhaný kulomet.
Běžel.
Vzduch prořízl šílený řev.
Málem se ho lekl.
Než pochopil.
Jeho vlastní hlas...
Dlouhým skokem přeskočil další dráty.
Něco rozčíslo vlasy.
Jako ruka pouliční děvky.
Hrubé pohlazení rozpálené oceli.
Ty další necítil.
Puška ho opustila a dopadl na rozstřílenou zem.
Chvilku vnímal jen tlukot vlastního srdce.
Šumění krve.
Chvění týrané půdy.
Spásný výkřik.
"Sanytét."
Něčí ruce.
Nešetrný stisk.
Probral se.
Polní obvaziště.
Rakouská šeď.
Italská zelená.
Skoro ve smrti.
Jako bratři.
Spojeni krví.
Naděje.

Nesoutěžní, mě by to strašilo přes noc v hlavě!
Šerá místnost.
Vůně doutníků se line vzduchem.
Napětí, které se dá krájet.
Zvuk starého rádia.
Nad stolem s hromádkou žetonů prolétl kroužek dýmu.
Další otočená karta na stole.
Dva hráči složili karty.
Zbývají poslední dva.
Poslední karta na stole.
All-in.
Naprosto kamenná tvář…
…až na drobné těknutí očí ve stínu klobouku.
Oči skryté v šeru za tmavými brýlemi si toho tiku ovšem všimly.
Dorovnávám.
Muž v klobouku postupně odhaluje karty.
Fullhouse – králové a esa.
Silná kombinace.
Ale ne dost.
Vítězný úsměv.
Pomalu vykládám karty z ruky na stůl.
Listy, kříže, piky a nakonec srdce.
Čtyři králové – poker – pěkní pokrevní bratříci.

Bylo jí deset, když se na zdi paneláku, ve kterém bydlela, objevil nasprejovaný nápis: „Kdo je tvůj pokrevní bratr?“
Bylo jí třináct, když kolem něj po 1095 procházela a ironicky si sama sobě odpověděla, že je to vložka.
Bylo jí šestnáct, když kolem něj po 2191 procházela a svoji odpověď pozměnila s tím, že je to její nový přítel.
Bylo jí osmnáct, když kolem něj po 2922 procházela a řekla si, že její bývalý přítel to tedy rozhodně nebyl.
Bylo jí devatenáct, když ten nápis odstranili, a jí se ulevilo. Jen představa vší té krve jí nedělala dobře na žaludek.

Fandom: Království ostrovů
Přijela povozem.
Nerada.
Další vesnice...
Jizvy už zmizely. Tedy ty viditelné.
Před hospodou zaváhala.
Studené pohledy, které dobře zná.
Tváří se lhostejně.
Příchod dalšího ji překvapil. Místní taky.
Dělá jí nabídku, která se nedá odmítnout.
Dát se... ke svým.
Zradit? Odmítá.
Cizinec se zubatě usměje, nakročí...
... a za ním sedící mladík ho jediným pohybem srazí. Židlí.
„Vod našeho démona pracky pryč!“
A už se to mele.
Zapojila se do boje.
Přece nedovolí, aby odvedli všechnu práci za ni.
Ledová prázdnota, která svírala srdce se rozpouští.
Cítí teplo.
Když s někým neznámým bojujete bok po boku...
Můžete se stát přáteli.
Rodinou.

Severus si vždycky připadal trochu neohrabaný.
Toho dne si s Lily hráli na honěnou a on to zkazil tak, že si Lily odřela obě kolena a jemu krvácela dlaň.
„Promiň,“ omlouval se zahanbeně, když viděl, jak upřeně pozoruje jejich drobná zranění.
„Náhodou, to se hodí,“ odpověděla a přitiskla mu zraněnou ruku na své koleno. „Teď jsme pokrevní bratři,“ usmála se na něj.
„Nemůžeš být můj bratr, když si holka,“ namítl.
„Dobře, tak jsme sourozenci. Hlavní je, že patříme k sobě, ne?“
„Ano,“ Severus se usmál. Byl šťastný.
Ani jeden z nich neměl tušení, jak se za pár let všechno změní.

Navazuje na Na tenkém ledě a na Ticho před bouří... A ehm... stačí "pokrevní" sourozenci?
----
Chvátala špinavými ulicemi k přístavu. Dělostřelba dávno ustala a ona se děsila se toho, co tam najde.
„Fanny!“
Tak jí nikdo neřekl už dlouho. Otočila se po hlase. Stál na protější straně ulice. Na tváři měl ještě stopy střelného prachu. Byly doby, kdy si byli bližší než sourozenci. Pojilo je pouto druhů ve zbrani. A Frances nikdy nepřestalo mrzet, že se rozloučili ve zlém. Když pak přišla Skřivánka varovat, ani se nepozdravili.
Teď děkovala Bohu, že ho vidí... Živého.
„Tome, co tady...“
„Kapitán mě poslal, abych tě našel dřív, než uděláš nějakou pitomost. Ale obávám se že pozdě...“
Mlčky přikývla.