DMD č. 26. pro 26. 4. 2012. Téma: Pokrevní bratři

Autorská poznámka: Vím, že to o délce života krvinek nemohl náš Gary Stue nic znát, ale potřebovala jsem vyvrátit to tvrzení o doživotních pokrevních bratrech :).
Old Shatterhand je nervózní. Porazil zběsilé indiány, porazil i naštvané manžele... Ale dobrovolně do sebe řezat? Tak to ne! Úkosem se podívá na indiána, svého budoucího pokrevního bratra. Vždy je to celé jenom nesmysl! Samotná červená krvinka žije pouze 120 dní, takže by byli pokrevními bratry něco kolem čtvrt roku, lépe řečeno tři měsíce a dvacet devět dní. Ale vysvětlujte to necivilizovaným indiánům.
Vinnetou si rázným pohybem nařízl zápěstí. Poté podal nůž Shatterhndovi. Olda si je vzal a poněkud nejistě přiložil na zápěstí.
Nervozita. Významné pohledy. Nádech. Říz. Střík. Jekot. Tma.
Druhý den byl pohřeb. Old Shaterhand řízl moc hluboko.

Edmund si přitáhl židli blíž k lůžku. Péče o bratra ležela hlavně na něm, matinka se nedokázala postarat ani o sebe a otec právě marně pročesával Londýn. Tom měl zavřené oči, na čele se mu perlil pot. Když měl tvář bledou a ústa bez úsměvu, dokázal Edmund rozpoznat některé jejich společné rysy. Jinak se lišili skoro ve všem. Edmund v srdci stále nosil zbytky obdivu vážného chlapce ke staršímu bratrovi, rozpustilému, odvážnému, lehkomyslnému. Tom otevřel oči. V jeho pohledu byl vděk, prosba a naprostá závislost. Edmund ho podepřel a podal mu ke rtům sklenici vody. Teď byl starší bratr on.

A/N: BJB, jediný smysluplný nápad už mi kdosi vyfoukl, tenhle možná taky, tak se předem omlouvám, dneska zatím nemám čas na čtení.
Když dorazila domů po perném dni v práci a podvečerní rvačce o poslední kusy pečiva v supermarketu, bytem opravdu velmi hlasitě duněl zvuk samopalů. Nakoukla do obýváku, no jistě, její nezaměstnaný manžel opět proležel celý den na gauči, a místo aby poklidil, nadělal pod sebe jako prase.
„Ahoj,“ pozdravila ode dveří.
Odpovědí jí byl zvuk rdoušení a rvačky z televize. Rezignovaně se vydala do kuchyně vybalit nákup, ale na prahu špatně našlápla a vyvrtla si kotník. S hvězdičkami bolesti kolem hlavy zoufale zakřičela na manžela.
„Prosím, pomoz mi!“
Odpověď dostala nekompromisní.
„Teď nemůžu, nevěděl bych, jak skončí film Pokrevní bratři...“

Ještě jedno nesoutěžní, tentokrát opravdu k tématu
Jeden z prvních letošních krásných dnů. Odvedla staršího chlapce do školky a těší se, že si s mladším užijí sluníčko na zahradě. U branky vybrala poštu. Mezi letáky se ztrácí obálka s barevným pruhem. Co to může být?
Netrpělivě obálku roztrhne. Rychle přelétne úřední řádky, potom pečlivě znovu. Srdce jí sevře ledový pařát. Slova jí krouží před očima v ďábelském tanci. Oznamujeme Vám… , došlo k záměně…, dostavte se…, testy DNA...
Zarazí ji ohlušující ticho. Hledí na ní dvě obrovské polekané oči. Pak se jí do klína stulí blonďatá hlavička.
„Nejspíš máš nového bratříčka,“ nepřítomně ji pohladí. „Davídek prý není náš.“

Ještě jeden nesoutěžní, pro Lejdynku, Kleio a ostaní příznivce doktora Maturina a kapitána Aubreyho... A v tý medvědici jsem nevinně, ta je i v originále
----
Jack vytřeštil oči na starou, opelíchanou medvědí kožešinu, kterou mu Stephen podal. Představa, že by ji měl na sebe obléct, se mu dvakrát nezamlouvala. Natož aby v ní strávil víc jak pár minut...
„Tohle nemyslíš vážně, že ne, Stephene?“
Stephenův neústupný výraz byl až příliš výmluvný. Jack na sebe začal kožešinu pomalu soukat.
„A nemohl bych se taky převléct za venkovana a vydávat se třeba za tvého bratra? Nebo alespoň bratrance?“ pokusil se Stephena ještě jednou přesvědčit, než si nasadil smradlavou medvědí hlavu.
„Pochybuji, že by nás dva mohl někdo považovat za bratry, Jacku. Navíc jsi vážně moc pěkná medvědice.“

Nemohla jsem si pomoct, Malvína je tu zas :D Muhehe.
Utíkali. Byl jim v patách a oni byli unavení z celodenního dobrodružství. Nakonec se na ně ale usmálo štěstí a v poslední vteřince zapadli za branku. Zhroutili se do změti končetin a za chvíli se zahradou nesl dětský smích a zuřivý štěkot.
„To bylo o fous,“ pronesl chlapec a popadal dech.
„Jo, málem ti ukousnul kus zadku,“ pochechtávalo se děvče. Chlapec začal natahovat.
„Nebul! Byl jsi statečný a můžeš se stát mým pokrevním bratrem,“ proneslo děvče slavnostně a vytáhlo z pouzdra lovecký nůž, aby mohlo napižlat chlapecké předloktí.
Kristián omdlel, Malvína se ušklíbla a boxer paní Domalípové odtáhl s nepořízenou.
A/N:Těm dvěma je tady tak sedm nebo osm let...

Škádlil, prostopášník, sprosťák.
Pusa proříznutá, takt veškerý žádný, do nebe volající hloupost.
Jedna v rozpacích, zničená pověst pro druhou.
Henry Crawford.
Fintil, lhář, domýšlivec.
Hezká tvářička, ublížená dušička, hromada výmyslů.
Jedna uražená, druhá svedená, podvedená, zničená.
George Wickham.
Lovec, romantik, chuďas.
Sladké řeči, nádech hrdiny, úplatnost hada.
Jedna realitou sražená, druhá bez lásky koupená.
John Willoughby.
Zaslepenec, patolízal, vidlák.
Olezlé lichotky, skandální drzost, vtíravé přátelství.
Jedna šťastně uchráněná.
John Thorpe.
Prospěchář, žvanil, zkrachovalec.
Úlisné poznámky, skryté plány, neskutečná špína ve fraku.
Jedna pohoršená, druhá hořce trápená, třetí sprostě využitá.
William Elliot.
Ti hadi se snad všichni vylíhli ze stejného hnízda.

(4k, obsahuje pokleslý felační kvazihumor založený na homofonii, která na první pohled vypadá jako hrubka. No slash though.)
Vesmírní Indiáni byli zvláštní sorta, ale pozvání na jejich slavnosti se neodmítalo.
„Já to pokrevní bratrství stejně nechápu,“ filosofoval Magnar, notně posilněný kvašeným kukuřičným škrobem, „vždyť je to nehygienický. Navíc v pořádný bitvě stříká krev proudem, kdo to má stíhat? A co Edvin, jak mě tenkrát v nouzi vysál, jsme teď bráchové?“
„Mně vysála jeho neteř, dělá to ze mě jeho pokrevního synovce?“ vložil se do diskuse Deus.
„Já mluvím o krvi, debile,“ protočil panenky a plácl se do čela, což nesmělou Indiánku odradilo od pokusu vyzvat ho k tanci.
„Byla divoká...“
Od té doby měl zakázáno mluvit při jídle.

Ať žijí shakespearovské anachronismy. ^_^
Vždycky mě naštval ten okamžik, kdy katecheta zakřičel hlasité "Dost!" a školní představení skončilo. Hrozilo totiž nebezpečí, že milostná zápletka příliš pokročí a já budu nucen, coby hlavní hrdina, políbit hlavní hrdinku. Katecheta hovořil o polibku pavouka, o jedu, bolesti a pomatení mysli. Jak naivně jsem se bál jeho slov…
V divadelní společnosti není žádný ukřičený učitel. Včera jsem na jevišti políbil mrtvou Julii, dnes Héro, zítra to bude Viola. Možná je něco pravdy na tom, že je to polibek pavouka. Mám totiž pomatenou mysl. Je krásné líbat beze strachu Johnovy rty. A na veřejnosti prostě tvrdíme, že jsme bratři…

„To mi teda jako vysvětli, jak mohli být Vinnetou a Old Shatterhand pokrevní bratři, když se předtím vůbec neznali,“ pozastavil Jack zamračeně film.
„Protože udělali ten rituál s krví, který je spojil v bratrství,“ povzdechl si Doctor a svařil k sobě dva dráty.
„Takže kdybych si teď tady já rozříznul ruku a ty sis rozříznul ruku a přiložili bychom rány k sobě, stali by se z nás pokrevní bratři?“
„Ne. Tebe by to jen pekelně bolelo a já bych od tebe chytil sbírku pohlavně přenosných chorob.“
„Abys věděl, já žádný pohlavně přenosný choroby nemám.“
„To máš dobrý.“
„Stejně spolu spali.“