Pověsti

„Markétka dlouho nenapsala. To víte, nová domácnost. Muž si ji odvedl daleko.“
Máma přikyvovala. Sousedka to ani nevnímala. Mnula si rukou hruď a hleděla k severu.
„Jak dlouho trvá, než dojde psaní ze Švédska?“ zajímalo mě. Máma mě chytla zezadu za košili.
„Měsíce, někdy roky. Po té hrozné válce,“ odpověděla sousedka a uhladila si šedé vlasy. „Má moc hodného muže. Já mu nerozuměla půl slova. Myslela jsem, že nás chce zabít, když je Švéd. A on se chtěl jen oženit s naší Markétkou.“

„Není Markéta pryč už deset let?“ zeptala jsem se pak mámy.
„Nepřipomínej jí to. Zlomíš jí srdce.“

Poustevník, knížecí syn, hledal klid daleko od domova v údolí sevřeném mohutnými skalami.
Nebylo mu přáno.
Ďáblové ho každou noc obtěžovali, aby ho vyhnali ze země dosud pohanské.
Nevěděl, co počít, snad odejít.
Tu se mu zjevil svatý Jan. Nabádal k vytrvalosti, sliboval vítězství.
Do Ivana vstoupila netušená síla. Když se čerti vrátili, hnal je, že nestačili utíkat.
Nejhoršího udeřil křížem tak, že s ním prorazil strop sluje.
Potom žil nerušeně.
Až na sklonku života mu zdejší kníže nabízel pohodlí na hradě. Ivan odmítl a pokojně zesnul.
U jeskyně vznikl slavný poutní kostel.
A údolí každého jara rozkvétá líbeznými květy.

„Tady to musí být, tahle kniha to říká. Plamínek, který svítí, ale nepálí, označuje místo ukrytého pokladu,“ citoval Půta. „Jíro, tady začneme kopat. Ale přes plamínek hodíme růženec,“ dodal ještě.

„Kde by se tady vzal poklad,“ opáčil Jíra. „Místní páni byli chudí jak kostelní myš.“

„Nežvaň a kopej,“ přerušil ho Půta. „Chceme poklad? Chceme.“

Po hodině usilovné práce narazili oba sedláci na starý otřískaný prázdný hrnec. „Co na to tvoje kniha?“ zeptal se škodolibě Jíra.

„Nádoba se naplní penězi po vhození mince,“ ocitoval Půta.

„Tady máš groš a hoď ho do hrnce.“

Dál se nedělo nic. Asi vykopali špatný hrnec.

V časech, kdy ke královským městům neodmyslitelně patřilo právo várečné, bývalo v Praze pivovarů nespočet. Méně však v Menším Městě. Tamější pivovary se netěšily zájmu, kdož ví, zdaž kvůli nedbalé přípravě či jen pomluvám konkurentů.
Určitou výjimkou představoval dům U Flavínů na rynku, i zdejší pivo však prý chutnalo více po vodě než sladu a chmelu.
Kteréhosi dne vstoupil do šenku mužík v zeleném fráčku. Objednal pivo, ale prskl: „Příliš silné!“
Sládka to potěšilo, hleďme, pak že naše pivo nemá sílu.
Mělo.
„Ještě před hodinou pohánělo mlýnské kolo!“
Host odešel, zůstala po něm kaluž vody.
Pověst pivovaru tím nadlouho velmi utrpěla.

„Doufám, že práce na hradě pokračují podle plánu,“ pronesl Dobrohost z Ronšperka a pohlédl na svého purkrabího Leška. „Už se chci odstěhovat z týhle díry. Koneckonců, ty na Herštejně budeš mít pohodlný bydlení pro sebe i svou rodinu.“
„Práce pokračují dobře, pane,“ odpověděl tázaný. Chybí pár maličkostí, hradní kaple
nebo ….“
„Bez kaple se obejdeme. Kdo bude chtít, může v neděli zajít na mši do Vranova,“ zachechtal se hradní pán. „Aspoň se projde.“
„Chybí taky šatlava, milosti,“ ozvalo se tiše.
„Ta je důležitá. Jedna cela bude mít, na rozdíl od zbývajících, otvírání zevnitř. No co kdyby do ní zavřeli mě?“

„Hlásnej, pojď si k nám sednout,“ ozvalo se od hospodského stolu obsazeného městskými biřici.
„A kde ses popral?“ začal se příchozího vyptávat Vacek řečený Zjizvený.
„Matějovi nafackovala manželka,“ přisadil si Olbram.
„Jste oba vedle,“ ohradil se hlásný. „Včera jsem troubil půlnoc a na západní straně ochozu jsem najednou dostal pěknejch pár facek. Nikdo na ochoze nebyl, to přísahám.“
„Určitě duch toho mrtvýho kanovníka, co předevčírem umřel na arciděkanství a vadilo mu tvoje hlasitý vytrubování,“ zavtipkoval Olbram.
„Duchové nejsou,“ namítnul Matěj. „To je dokázaný. A protože za chvíli jdu troubit, schválně budu hlasitej.“
Ráno našli plzeňského hlásného na západním ochoze uškrceného.

Z lesa zahlaholila trubka.
„Už bylo načase,“ poznamenal Matyáš.
Vyšel před chalupu a zatroubil na svůj roh v odpověď.
„Halali,“ ozvalo se z lesa.
Matyáš odpověděl.
A znovu.
Chvíli si předávali signál, aniž by se lovci přiblížili, až se král znechuceně vrátil dovnitř.
„Jestli on to nebude ten bláznivej bažant,“ napadlo uhlíře.
„Bažant?“ podivil se Matyáš.
„Ba. Naučil se pískat jako Jeník a Lidka div nezabloudila, jak se za ním hnala. A umí i lecjaký jiný zvuky, tak co by se nenaučil trubku, když se tu věčně proháníte.“
Králi došlo, proč se ztratil a že nebude lehké se zase najít.