Řecká mytologie

Někdy měl pocit, že ostatním to prostě nevadí.
Že tenhle temný kout světa, prolezlý kdejakou špínou, leží v žaludku jen jemu, a ostatní si to vyloženě užívají.
V bludišti místností snad nejde správný směr, ať to zkouší kolikrát jen chce. Bohové si vymysleli vážně krutý vtip. Vždyť ho tady vlastně všichni nenávidí, tak proč ho jednoduše nenechají odejít? Musí se z toho nejdřív zbláznit?
Ale Zagreus se ještě zbláznit nehodlal, natož se vzdát. A tak čím se cítil hůř, tím kousavější byly jeho poznámky, a tím víc ozdobných váz roztřískal na kusy.
Ať si je opravuje třeba jeho otec osobně.

Křik pávů se nese daleko.
Když se ozval poprvé, Argus postupně začal otvírat oči.
Když se ozval podruhé, byl už obr na svou paní připravený. Na krávu, kterou měla s sebou, připraven ale nebyl.
"Podle manžela je tohle obyčejná jalovice. To určitě. Hlídej," řekla Argovi Héra.
Ten překvapeně zamrkal, až Héru rozcuchal.
Když bohyně odlétla, pohodlně se usadil a opřel všech sto svých očí na kravku.
Nuda.
Ucítil, jak ho v oku štípe. Hledal to správné oko, hledal tu jednu protivnou brvu, která způsobila, že mu oči slzely, až seděl v kaluži.
Jak tu mrchu vyndal, spatřil, že kráva zmizela.

"Takže, když se tu přivážu a tak dále, město bude zachráněno?" Zeptala se Androméda. Mudrc nani chvíli koukal jako na omezenou a pak pomalu přikývl." Vážně jsou ty řetězy pevné? " Pokračovala Androméda... mudrc si odkašlal a řek " není z nich úniku slečno. " Princezna na něj mrkla a dala si spouzat ruce. že v jedné má naušnici, nebylo odhaleno.

Asi za patnáct minut práce byly řetězy na zemi a princezna volala " Zlato a drahoušku, poť si pro pusu... " brzy se vynořil kraken a natáhl svoji hlavu. Androméda si stříkla "lesk" na rty a políbyla mokřence. Když upadl do vody, vítězoslavně zavřískla.

Jmenuj jednoho hrdinu, který byl šťastný. Nemůžeš.
Nemůžu.
Patroklos se na sebe v zrcadle ve velitelském stanu podíval.
Zlaté brnění, honosné, ale nepříliš padnoucí boty a oblečení, bohy vyrobená zbroj i přilbice, která mu zakrývala tvář. Nic z toho mu nepatřilo, přesto všechny věci důvěrně poznával.
Já budu první. Přísahej.
Proč já?
Díval se na svůj odraz, ale pořád za brněním nedokázal vidět hrdinu, kterému právoplatně patřilo. Pořád to byl jenom on.
Protože toho budeš příčinou.
Zkusmo pozvedl meč a představil si, že mu po boku stojí Achilles. Vypjal ramena, pod přilbicí se usmál.
„Přísahám,“ řekl odrazu v zrcadle.
Přísahám.

Nebylo to těžké. Koně poslouchali.
Nejen, že to nebylo tak těžké, bylo to dokonce skvělé! Vítr mu čechral zlaté vlasy, ty které, jak každý uvidí, měl po svém pravém otci.
Snesl se s otcovým vozem níž.
"Vidíš, Epafe? Hélios JE můj otec!"
Spolužák ho neslyšel.
Faëthon se snesl ještě níž.
Děti se rozeběhly, když zem začala praskat a kouřit.
Přitáhl koňům otěže a ti začali stoupat.
Když poznal, že zem hluboko dole začala modrat sněhdm, usoudil, že otcova práce nebude úplně snadná.

Vše pozoroval Epafův otec Zeus a uznal, že tak to pokračovat nemůže. Vrhn blesk.
Faëthon hrom už neslyšel.

Zvířený prach cesty mu vlétl do hladových a žíznivých úst a jakoby je zaplnil.
Ten pocit už ale neznal.
Padl na kolena a kašlal.
Vkleče zahlédl mezi kamením ječmenné zrno. Stiskl ho mezi okousanými nehty, vložil si ho do úst a pomalu žvýkal.
Hladové křeče zabolely jak rána dřevorubeckou sekerou.
Po cestě šly dvě ženy. Natáhl se k nim s prázdnou miskou.
"Jíst... jíst!"
Znaly ho. Obešly ho širokým obloukem.
"Jíst."
Roztřesenými prsty vytřel misku a strčil si je do úst.
Jako medvídě sál z prstů zbytky čehokoli.
Zuřivě.
Kousl se. Do úst se mu vylila krev.
Sál, kousal, hltal.

Truhlička není velká. Po stranách padne přesně do rukou. Člověk cítí v prstech její dokonalý povrch, spolu s opojným mravenčením.
Jako by byla vytvořena přímo pro vás. Což je samozřejmě nesmysl.
Zdobí ji ornamenty, které působí známě, a přesto se dají stěží zařadit.
(Archeologové by byli bez sebe štěstím. Tohle však zatím není jejich věk, takže nemohou jásat nad rostlinnými vzory, snad mínojskými. Možná staršími.)
Přitom je v ní pouhý střípek krásy. Doslova. Uložila ho tam bohyně podsvětí.
„Pamatuj, nesmíš ji otevřít,“ připomene Persefona.
Psyché přikývne a poděkuje.
Jenže zákonitosti příběhů jsou neoblomné.
V tomto brzy přibude další mrtvá schránka.

Jednou z nevýhod mrtvých nepřátel je fakt, že jsou zatraceně odolní. A zatraceně rádi se probouzejí k novému ‚životu‘. Naštěstí on měl v rukávu pár vlastních es a před sebou zdánlivě nedosažitelný cíl.
S pomocí boží zdolával zástupy strašlivých protivníků, utíkal, uhýbal, útočil. Prodíral se tou sebrankou, seč mu síly stačily.
Ale nakonec!
...nakonec ho vždycky dostali. Ať už to byla Meg (prý to jejich vztahu přináší jiskru), Theseus nebo ta nejobyčejnější past, na které prostě stál moc dlouho.
Zagreus ze sebe oklepal krev, neúspěch i kousavé poznámky všech, kteří ho čekali zase na začátku.
Zesílil, zmoudřel. A vyrazil znovu.