Řecká mytologie

Byl to hezký poklidný večer. Všichni dorazili včas a v natolik dobré náladě, v jaké po dlouhém pracovním dni mohli být.
Už si nevybavovali, kdo přesně s tím nápadem přišel, ale setkání se zdařilo.
Hádés, majitel trojhlavého psa nejušlechtilejší rasy při společném venčení zapomněl na své problémy se sociální izolací a jejím dopadem na milostný život.
Hel, majitelka psa naprosto pochybného původu, který vypadal, že už se několikrát popral s tankem, si zapomněla loupat kůži z rozkládající se části tváře.
A Anubis se s nimi cítil jednoduše ve své kůži.
Ať už ti dotyční byli podsvětní bohové, nebo jejich psi.

Seděly a čekaly. Česaly si své dlouhé vlasy, natřásaly pera.
Moře bylo tiché, žádná loď v dohledu.
Čekaly a čekaly.
"Proč nikdo nepřiplouvá? Sestry, hlad mně trápí. Zapomněli na nás snad námořníci?"
Žádná ze sester však neměla odpověď.
Po mnoha dnech a týdnech ticha kolem konečně letěl Hermes, posel bohů.
"Božský Herme, sděl nám, proč se již neobjevují na horizontu lodě? Jaké neštěstí nás to potkalo?"
"Krásné sirény, Odysseus se po mnoha letech útrap vrátil domů na Ithaku. I zanesl ostrovy, které navštívil, do mapy..."
"Mnoho hrdinů chce přece vidět sličné sirény, navzdory všemu!"
"On tam napsal 'úsek častých nehod'!"

Potkali jsme se na půlnoční poušti.

Písek rozprostírající se, kam až jsem dohlédla. Teplý vzduch mě hladil na tvářích, ale teprve jeho dotek mě rozechvěl.

Zajel mi rukou do vlasů, rozpustil je, gumičku odhodil v dál.

"Já..." zašeptala jsem, aniž bych tušila, co řeknu.

"Ššš," přitiskl mě k sobě. Jeho kůže zároveň hřála a chladila, když mě svíral v náručí. Mohlo to trvat stovky let anebo jedinou vteřinu, ale když jsme se od sebe odtáhli, spatřila jsem v jeho očích hvězdy.

Tehdy jsem se zamilovala.

Vlasy jsem si na noc zapletla. Ale když jsem se ráno probudila, gumička byla pryč.

Oči zchytralého Odysea, z Láerta vladyky jasného nereagovaly na podněty. Kirké do něj zamyšleně šťouchla nohou.
Tohle si možná nezasloužil. Lahvička místo moudrosti přinesla Odyseovi další trip do podsvětí.
Přes víčka se mu teď promítá celá válka, rychlonohý Achilles, padlý silák Ajás, Odyseův stařičký otec, obětní krávy i moudrý věštec Teiresiés, jenž mu snad konečně poradil. Ale taky dost bolesti a hrůz.
"Neměla bych tě v tom nechat..." Kirké do vypila druhou lahvičku a ulehla do stínu stromu.
Když uslyšel její pravidelné oddechování, Odyseus otevřel oko, pak druhé, nakonec vstal a vzal si její hůlku.
"Uvidíme, jak budeš vyjednávat teď."

„Já to vzdávám,“ řekl Eurylochos a prudce vstal od potrhané, sluncem, deštěm i vodou poničené mapy. „Přes moře se domů nedostaneme nikdy. Nešlo by někde zakotvit a vzít to po souši?“
Perimedes od mapy ani nevzhlédl, jen metodicky zakreslil nejnovější monstrum, které je stálo dva námořníky a zásobu rumu. Chvíli musel hledat místo, které ještě žádnou značku nemělo. „To už jsme zkoušeli, nepamatuješ si ty kanibaly?“
„Dochází mi nápady. A co Odysseův plán?“
Perimedes svraštil obočí. „Já chápu, že kůň fungoval proti Trojanům. Ale rozsekat naši poslední plavby schopnou loď, a postavit z ní dřevěnou velrybu? Takhle zoufalí ještě nejsme.“

Postavil si mi hradby z kamene, tak vysoké, že vidím jen nebe. Hvězdy mi dělají společnost během temné noci, mraky tančí za pochmurných dnů.
Dnes svítí slunce.
Konečně tě vidím, někoho jiného, než zoufalé oběti se slzami v očích. Křídla tě nesou ke svobodě. Jak dlouho si skrýval své úmysly, podvodníku, jak dlouho si lepil pero k peru a doufal?
Letíš nad mým labyrintem, ty a tvůj syn. Stále výše a výše, až k ohnivému kotouči.
Cítím vůni vosku. Tělo padá směrem dolů, do rozbouřeného moře.
Dva synové, odsouzení ke zkáze.
Jeden král a jeden lhář.
Nit osudu byla přeťata.

Manželské děti jsou základ. A povedly se mi, ne že ne! Zkusit jiné bohyně je skoro povinnost. Pak smrtelnice. Po nějaké době vás to ale omrzí.

Tak jsem začal vymýšlet různý zpestření. Třeba vejce. Labutí, myslím. Ptáci, na ty jsem byl vždycky odborník.

Héra ale do mě pořád hučela, to se ti to plodí, když nemusíš rodit, co?

To jsem si nemohl nechat líbit a rozhodl jsem, že další dítě porodím sám! Ale chápete něco mi chybělo, něco přebývalo.. Dal jsem si ji místo toho do hlavy. Ale nemyslete si, že to bylo jednoduché! Celej měsíc jsem ji tam nosil!

(ZEUS se drží rukama za hlavu, v očích má slzy, několikrát se zhluboka nadechne.)
Zeus: Doufám, pánové, že budete diskrétní.
(Ticho)
Zeus: Já vím, že jsem zlobil, já vím, že jsem Héru podvedl víckrát, než jsem ji nepodvedl, ale ta bolest se nedá vydržet, musíte mi pomoci.
(APOLLÓN se podívá na dva bohy vedle sebe, ti pokrčí rameny.
ZEUS zavře oči, jakoby studem.)
Zeus: Věc se má tak, pánové, že jsem těhotný.
( APOLLÓN vybuchne smíchy.
Zeus zvedá ruce v obranném gestu.)
Zeus: Já vím, je to směšné, ale je to tak.
(Ticho)
Zeus: Ano, zasloužím si to. Pomůžete mi prosím?

This is bad, this is bad, this is bad. How in the Tartaros am I supposed to judge a beauty contest between my wife and two of my daughters? No matter what I do, the other two are gonna give me shit about it until the end of eternity. And our lot is very, very creative when it comes to petty revenge. Especially my wife. Just ask any of my lovers, at least those who can still speak. Hera likes to turn them into various things.
Shit, they're staring.
Fuck this. I'm just gonna pawn it off on some mortal.