Doctor Who

Vždycky jsem toužil splynout s lidmi, ale jako bych pořád nemohl narazit na ten správný doplněk.
Semiš.
Pelerína.
Šála delší než Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogoch.
Apartní bílý oblek. A celer. Celer je bezva.
Taky jsem zkusil barvy. Hodně barev.
Deštník se osvědčil.
Stejně tak dvě verze kožené bundy.
Pak jsem zjistil, že mi dost sluší červená.
Šála.
Kravata.
Tenisky.
Motýlek. Motýlky jsou cool.
Fez. To byl můj nejlepší nápad.
A protože se i móda točí, vzal jsem to znovu od základů a vrátil se k semiši. Samozřejmě s červenou podšívkou.
Akorát jsem nečekala, že až budu ženou, začne se to, co nosím, řešit.

Deidara rozevřel náruč a zasypal Dáleky pavouky z výbušného jílu.
„Znáte umění, plecháči?“
„Dáleky umění nezajímá.“
„Mělo by.“ Jíl explodoval. „Umění je výbuch!“
---
Sledoval záblesky a stopy destrukce.
U jezera objevil desítky kráterů, uprostřed nich muže obklopeného Dáleky. Ohromující rychlostí unikal střelám. Odpaloval bomby.
Doktor žasl. „Páni!“
---
Odolávaly, ale nastražené bomby a jámy pracovaly skvěle. Dáleky pohřbili hordy zeminy.
„Nás nezadržíš. Budeš vyhlazen…“
---
Přišel Doktor. Zatleskal. „Působivé, na člověka. Otázka…“ (Deidarovy nadávky ignoroval). „Co dělá pár Dáleků na opuštěné planetě?“
„Průzkumná loď poškozena časovou trhlinou. Nouzové přistání.“
„Jaká smůla. Zatím…“ Kolem nich se zjevila Tardis.
Nindža nadával. „Zkazils mi zábavu!“

S každou další tváří doufal v zrzavé vlasy.
Ona doufala, že tentokrát bude umět aspoň trochu líp řídit.
Smůlu měli oba.

Zjevně si neuvědomoval, že všechno, co přitáhne, zabírá místo – a uvnitř větší neznamená nafukovací.
Sem tam ve jménu dobrého vkusu něco... ztratila.
Fez se snažila ztratit opakovaně.

Co chvíli někoho nového přivedl.
Na některé si zvykala dlouho.
(Chyběli jí pak všichni do jednoho.)

Vrhal se po hlavě do sebevětšího nebezpečí.
Vrhala se za ním.
Někdo přece musel zachraňovat jeho.

Za ostatní bojoval do posledního dechu. Sám se sebou... to vzdával příliš snadno.
TARDIS by to s ním nevzdala nikdy.

Martha si po pár cestách v Tardis rychle zvykla na to, že po boku Doctora jeden rozhodně neztratí kondici. Prakticky nemělo cenu obouvat jiné boty než tenisky, protože bylo jen otázkou času, než se ozvalo: "Běž!"
Tentokrát však byl tenhle prostor i čas poklidný. Počasí přálo, obchody vypadaly zajímavě, nikoho nepohoršovala Marthina barva kůže.
Pištění se ozvalo nečekaně a rychle se blížilo.
"Zdrhej!" zakřičel Doctor a pelášil.
"Co to bylo?" vydýchávala se Martha v bezpečí Tardis.
"Ty nejhorší. Fanynky."
"Tvoje fanynky?"
"Ale ne, fanynky jsou druh mimozemských komárů. A tyhle byly hodně velké. Největší, co jsem kdy viděl," vysvětlil Doctor.

Kapitán Jack Harkness už zažil mnoho věcí. Přesto ho překvapilo, když se před ním zhmotnila TARDIS a Doktor z ní nadšeně vyběhl.

"Jacku? Konečně se to stalo!"

"Doktore? Jsi v pořádku?"

"Ale jistě!" Doktor se culil jako měsíček. "Podívej se... víš, co je na mně jinak?"

"Máš zrzavé vlasy?"

"Ano! Konečně je ze mě zrzek! Nikdy jsem nebyl zrzavý."

"A vypadáš skvěle," mrkl na něj Jack.

K jeho překvapení na něj Doktor také mrkl. "Zdá se, že nové vlasy nejsou jediná změna. Tvoje flirtování už mi nevadí."

"Jenom nevadí?" troufl si doufat Jack.

Místo odpovědi ho Doktor přitáhl k sobě.

Donna se smála, až jí tekly slzy.
"Vypadáš jako mrkev," zvládla ze sebe vydat mezi nádechy.
Doctor se nesmál, naopak nasadil výraz týraného štěněte. Barva na vlasy měla očividně vlastní hlavu.
"Vzdávám to, nikdy nebudu zrzavý. A přitom ta krabička s barvou vypadala tak slibně," povzdechl si.
"Nechápu, o co ti jde, já jsem zrzavá a dala bych cokoliv, abych nebyla. Ty pošklebky, jestli nám včera zase tekla rezavá voda, pff."
"Vlastně mám dojem, že jednou už jsem trochu ryšavý byl. Ale nejsem si jistý, viděl jsem jen svoje staré fotografie a dost záleží na tom, před jakým pózuju pozadím."

Martha se snažila nehádat se s místní vegetací, ale šlo to hůř, než původně předpokládala. Rostliny měly dvě základní tendence - buď před ní utíkat, nebo ji sežrat. Zrovna ze sebe shazovala semenáček, který se ji snažil zardousit kořínky. Naštěstí pro ni byl zatím velmi slabý.
"Doctore!" zakřičela ve snaze najít svého ztřeštěného průvodce. Běžela dál směrem, kde tušila Tardis, když tu náhle ji popadly silné větve a zacpaly jí ústa.
"Pssst!" zašeptal Doctor a povolil sevření. "Podívej!" Ukazoval kamsi pod sráz.
"Kdo je to?" šeptala Martha.
"To jsou stromoví lidé z Cheem. Nikdy jsem je neviděl v květu. Nejsou nádherní?"

Dva Kyberlidé ho vlekli chodbou.
Dutošvarc křičel. „Nechci být robot!“ Ještě před chvílí bojoval s ptakopyskem Perrym. Proč je najednou na vesmírné lodi?!
„Neboj se. Jak by řekl tvůj druh, rozkveteš. Do tělesné i inteligenční dokonalosti.“
„Ale já jsem dost chytrý!“
„Odpor je nelogický…“
Stěna za Kyberlidmi zajiskřila. Drobné výbuchy a kouř.
Kdosi přicházel. „Pusťte toho lékárníka!“
Dutošvarc jim vyklouzl a utíkal k elegantně oblečenému Skotovi.
Namířený šroubovák. Další selhání lodních systémů.

Zabočili k přistavené policejní budce. Doktor nastoupil. „Vejdi.“
„Zdravím, jsem Heinz Dutošvarc. Jste mi jakýsi povědomý. Nejste kardinál?“
„Ne, jsem Doktor. Tak vejdi.“
„Dobře, dobře. Vážně nejste kardinál?“

„Řídíš otřesně,“ ucedí Donna a zvedá se ze země.
„Dovol?! Vím, co dělám. Víš, jak nesmírně složité a komplexní... Dobrá, minulý týden jsem přistál trochu dál, než jsme chtěli. Nebylo tam krásně? A sehnal jsem nový olej pro TARDIS.“
„Týden předtím...“
„Možná jsme přistáli o něco dál v čase... i prostoru... ale copak to nebyla zábava? Sonické pantofle! Navíc jsem dokoupil leštidlo na palubní panel.“
„Jistě. Takže co pozitivního najdeme dneska?“ Donna rezignovaně pročítá turistickou příručku na displeji. Zarazí se.
„Vynikající strojní maséři, kteří narovnají každé ztuhlé kolečko... Nejlepší lázně pro váš dopravní prostředek?“ mírně zvedne obočí.
TARDIS nevinně zabliká.

Tardis divoce házelo časovým vírem, zatímco se Dvanáctý pevně držel řídící konzole, blikající všemi barvami. Kontrolky bzučely a naměřené údaje se mu vůbec nelíbily.
„Abnormální výkyvy interdimenzionální energie… narušené hranice Prázdnoty?!“
Doktor přemýšlel. „Reality se otřásají. Hrozí zhroucení časoprostorových struktur.
Ať jde o cokoli, zašlo to příliš daleko.“
Napříč vesmíry řádily bouře chaosu, ukryté na nejhlubší subempirické úrovni. Jejich účinky pociťovaly na vlastní kůži. Pán času slábl, štíty Tardis skřípaly od námahy…
a pak náhle všechno ztichlo. Tardis zvolnila. Chaos ustoupil, ale ne docela. Konzole ukázala tři formy života, vymrštěné trhlinami do jeho vesmíru.
„Ještě to tady chybělo, nechtění návštěvníci.“