Doctor Who

Jak se blížili k původu všeho chaosu, který nedávno ochromil vesmír, zmítaly jimi silné turbulence. Doktor se držel zábradlí a narozdíl od ostatních bublal nadšením.
„Sledujte, kluci, jak burácí věčnost! Všechno se rodí, vyvíjí, hyne. Čas, prostor, energie, život. Hyne a mění do nové formy!“
Během dvanácti životů zachraňoval, bojoval, tvořil, ničil. Potkal hrdiny i zbabělce. Zažil lásku. Žal. Mír. Válku. Každá regenerace byla ztrátou i novým rozvojem.
„Jsme u epicentra,“ oznámil, když Tardis vstoupila do odlehlé části vesmíru.
Před nimi, miliony kilometrů daleko, se táhla obrovská trhlina do Prázdnoty.
A tam, na její hranici, plula loď.
„Pojďme ji navštívit!“

Tardis visela kousek nad zemí, hlídaná několika judoony.
Když Jack vylezl, zahlédl Stínovou architektku.
„Nazdar,“ zamával a utíkal pryč.
„Chyťte ho,“ zavelela. „Nezraněného!“
Pirát chvíli unikal, ale nakonec ho judooni odvlekli k šéfce.
Z pootevřené Tardis vyletěl paprsek.
„Hle, můj svědinátor!“ zaslechli Dutošvarce, když se vesmírní policisté začali neovladatelně škrábat.
Osamělý judoon u počítače upoutal šéfčinu pozornost, ale než otevřela ústa, změnil se na Deidaru. „Technika proměny ukončena. Virus vložen,“ zamumlal do sluchátka a utíkal k Tardis, zatímco se Jack vyhrabal zpod judoonů.
S nepřáteli mimo hru doběhli k lodi.
Než odletěli, Doktor vyhlédl ven. „Zatím!“ Hodně štěstí s antivirem!

Druidova chýše byla nepříjemně temná a vlhká. A také dřevěná - to dost komplikovalo Doktorovo obligátní řešení "Budu na to mávat šroubovákem, dokud se něco nestane".
I tak, nejdřív se museli rozvázat a najít klíče k Tardis.
Uprostřed soustředěného boje s uzly Jack zabloudil očima ke stropu. Usmál se.
Doktor jeho pohled sledoval… až k svazku posvátného jmelí, zavěšeného přímo nad jejich hlavami.
"Ne."
"Je to tradice," nedal se odbýt Jack.
"Na tohle teď není čas!"
"Takže později?"
Doktor tiše zavyl: "Jestli nás dnes o půlnoci obětují, žádné později nebude. Takže zkus deset minut ignorovat jmelí a soustředit se na útěk!"

Sledovali stopovací signál, když je náhle vyhodilo z časového víru.
„Doktore! Převážíte interdimenzionální anomálie. Jelikož jsou živými prameny informací, žádáme o ně podle článku 27 Stínového prohlášení!“
„Stínové prohlášení,“ zamumlal Doktor. „Chytili nás do gravitačních svorek.“
„Kdo?“
„Vesmírná policie.“
Dutošvarc zpanikařil. „Jsme v pasti!“
„Nejsme.“ Doktor pohodil rukou. „Tohle na mou Tardis nestačí. Můžeme kdykoli zmizet, ale nechci, aby nás sledovali.“
„Mám je odpálit?“ navrhl Deidara.
Doktor stiskl zuby. „Ne! Žádné násilí!“ Pche, ti lidé!
„Vydejte anomálie, jinak použijeme sílu!“
Tři hlavy prosebně hleděly na Pána času.
„Mám plán,“ promluvil. „Dutošvarc, ber nářadí. Deidara, pořádně poslouchej. Jacku… jak dobře běháš?“

Doktor stál před tabulí. „Otázka. Jaká síla vás mohla přenést do jiného vesmíru? Uvažujte.“
Ticho.
„Ech, řekněte něco!“
„Nepřátelský ovátor?“ navrhl Dutošvarc.
„Nebo magie…“ podotkl Jack Sparrow.
Deidara převrátil oči. „Nevím… Časoprostorová technika?“
Škrabot křídy. Psaní. Rázný škrt.
„Chyba, chyba, chyba. U vás možná dominují, ale nemyslím, že dokážou natrhnout Prázdnotu a rozpoutat chaos v samotném jádru bytí. Pravda leží jinde. Musíme hledat.“
Z hlubin Tardis vyhrabal jakýsi přístroj.
„Památka z domova. Přistupte.“
„Proč?“
„Prošli jste chaosem. Nesete stopy. Když vás připojím na centrální rozhraní
a naskenuji vaše dimenzionální otisky, můžu vytvořit pátrací program.“
„Je to bezpečné?“
„Nevím.“
„Ale…“
„Začneme!“

Doktor nebyl nadšený.
Měl zde šíleného vědce, teroristu a piráta. Pobíhali po Tardis a nestále po něm cosi chtěli.
Deidara vykřikoval, že potřebuje jíl ke svému výbušnému umění. Dutošvarc zkoumal řídící panel a Doktor měl co dělat, aby mu zabránil rozebrat loď. Jack Sparrow kdesi našel láhev rumu a teď chrápal na podlaze.
Očekával vzrušené „Uvnitř je větší!“. Čekal, že si vyslechnou jeho bohaté znalosti. Nic. Deidara neměl zájem. Sparrowa zaměstnávalo hledání rumu. Kolega Dutošvarc vypadal nadějně, ale když začal mumlat o relativitě rozměrů, Doktor pochopil, že si najde vysvětlení sám.
Povzdechl si.
Putování časoprostorem. Záchrana nevinných. Jeho denní chléb.

Třetího objevil v opuštěném hostinci.
„Ach, ne… Proč pirát?“
Kapitán Jack Sparrow už něco vypil, ale ještě stál na nohou. Vesele tancoval kolem stolu.
„Musíme jít!“ zavelel Doktor a táhl ho pryč. Ticho bylo děsivé. Nikde ani noha.
Odpověď našel venku. Sochy andělů.
„Pirát, teď nemrkej!“
Sparrow ho odstrčil a potřásl hlavou. „Proč?“
Když uviděl anděla blíž, zachechtal se. „Už jsem opilý?“
„Plačící andělé… šelmy v kamenné šupině. My jsme kořist. Hýbou se, když je nevidíš.“
„Pěkné…“
„Nyní pomalu ustoupíme k mé lodi.“
Opilecká chůze příliš nepomáhala. Ještěže Doktor koukal za dva.
Tentokrát nedošlo ke konfliktu. Jedna z lepších chvil.

Rose zamrkala a setřela si z tváří rozteklou řasenku.
"Myslela jsem, že jsi umřel."
Doctor se zamyslel: "Vlastně ano. Tělo už nemohlo dál fungovat a zemřelo. Ale nezemřel. Myslím."
"Něco jako fénix? Kolem tebe vylo něco jako oheň."
"Fénix? Jo, to je brilantní příměr. Ale fénixové nejsou. A navíc mají neomezený počet pokusů."
Rose se zazubila. "Takže máš jako kočka devět životů?"
"Dvanáct. To ujde, ne?"
"To záleží. Kolikátý pokus jsi právě začal?"
"No a tady jsme znovu u toho, že jsem zemřel. Nevím, Rose. Bude to ještě trvat, než bude regenerace kompletní. Mezitím si dáme ještě jeden šálek čaje."

Pozorovala jsem ho z dálky. Před ním leželo jakési zařízení, jež bylo pro mě záhadou. Rukou se ho těměř dotýkal. Jakoby se zastavil v pohybu. Viděla jsem mu to na očích. Tu vášeň... chtíč, jak moc toužil po jeho aktivaci. Jako by zařízení mohlo napravit veškeré křivdy času. V odlesku okamžiku se třpytilo rozhodnutí. Ruka se přiblížila objektu ještě blíž, až se ho skoro dotýkala.
Pak se bez jediného slova obrátil a odešel.
*
Neptala jsem se a ani jsem nemusela, aby mi došlo, jak těžký boj svedl. Potom všem, co mu provedli, já bych to aktivovala. Ale já nejsem Doktor.

Dívenka vyběhla schody a začala po pokojíčku sbírat nejmilejší věci, aby je co nejrychleji nacpala do kufru. Pak se oblékla do oblečení, které považovala za nejvhodnější oděv na pořádné dobrodružství. Pantofle s králíčkem nahradil pár žlutých holinek.
Připravena si sedla na práh a čekala. A čekala. A čekala. Několik nocí. Několik týdnů. A nakonec několik let.
Každou noc o samotě plakala a nechápala, co provedla špatně. Skončila na práškách a terapii. Litry alkoholu zabraly a pomohly zapomenout.
Když se o deset let později objevil, hodila po své utkvělé představě holinkou.
Doktorovi trvalo značný čas, než si získal důvěru Amálie Pond.