Doctor Who

"Říkalas: `Může u nás zůstat?`. On. Jeden, ne čtyři! Umíš si představit toho vaření? Toho prádla?" Shaunův rozčilený "šepot" se nesl z obýváku do kuchyně, kde u stolu seděla čtveřice Pánů Času.
"Tak já oloupu brambory," navrhl černovlasý Master. Z nějakého důvodu v jeho ruce i škrabka působila zlověstně.
"Výborný nápad, obalím rybu!" souhlasila zaníceně Missy.
Doktor upřel pohled na jejich zbývající verzi. Ten si založil ruce na prsou: "Já nemám hlad."
"Chceš zase bydlet v kontejneru?"
"No tak já jdu vyprat," zvedl se nevrle. Na odchodu si však neodpustil poznámku. "Abyste věděli, lidi jedí i něco jinýho, než Fish'n'Chips!"

Doktorův šťastný důchod přerušil zvonek. Za dveřmi čekal mnohé, ale rozhodně ne Mastera, jak se drží za záda.
"Nemáš náhodou nějakou náplast, crčí to ze mě jak z kohoutku," zeptal se ten namísto pozdravu.
"A já dostala plný zásah laserovým šroubovákem, ještě teď z toho škytám," ozvala se za ním Missy se škytnutím.
"Ta mrcha mě bodla do zad."
"Aby ses z toho-"
"Promiňte, moji drazí," přerušil ji indický mladík s démonickým úsměvem, "Potřeboval bych si tu něco vyřídit s Doktorem."
Doktor si prohlížel tři různé verze svého nejstaršího (ne)přítele a potom se otočil do chodby s vyděšeným výkřikem: "Donno!"

Jack Harkness se naposledy labužnicky protáhnul a vyrazil ven z TARDIS. Doktora nemusel hledat dlouho, seděl hned opodál na louce se dvěma děvčaty.

„… a pak Alžběta první…“ vyprávěl a Jack se pousmál. Tuhle historku miloval. A znal nazpaměť.

„Brýtro, dámy,“ obdařil obě zářivým úsměvem, „copak, vypráví vám o Bětce? Všechno je to pravda, můžu potvrdit! Panenská královna! Bejvávalo!“ zasmál se. „A její osobní stráž, to byla taky třída. Všech pět. Jak tihle hoši uměli zacházet s vercajkem…“ smích mu při pohledu na šokované obličeje odumřel na rtech.

Ticho bylo ohlušující.

„Kapitáne Harknessi,“ hlesnul malomyslně Doctor, „slečny Cassandra a Jane Austenovy.“

Někdy se zvuk přistávající TARDIS ozval přesně v pravou chvíli, modrá budka ex machina. Někdy to trochu trvalo (protože někdo měl problém zaparkovat). Občas se ozvala úplně nečekaně, i když se nedělo nic, co by vyžadovalo rychlou pomoc. Párkrát přiletěla nevhod do poněkud rozpačité situace (i když Jack si tedy nestěžoval a s pohostinností sobě vlastní Doktorovi nabídl, aby se zapojil taky). Jindy se výborně trefila; přistání přímo na tom nemožném záporákovi, který měl v plánu vyhladit půl lidstva, bylo vysloveně elegantní.
A někdy... Někdy i Jack zoufale doufal, že ji zaslechne, a ohlušující ticho mu postupně bralo všechnu naději.

"Tak už tahej! Mačkej! Kruť! Šoupej! Cokoliv se s tou pitomou páčkou dělá, udělej to!" ječel Jack na Doctora, co bláznivě obíhal řídící konzoli kolem dokola a sledoval blikající čudlíky.
"Jak daleko jsou ti nasraní Rusové?" zeptal se Doctor. Místo odpovědi vletěl do Tardis prvotřídní molotovův koktejl.
"Moc ne, chápu," zavrčel. "Potřebuju pomoc."
Jack se vší silou opíral o dveře, do kterých se z druhé strany snažilo dostat šest Ruských vojáků v plné polní. "Já pomáhám, věř mi."
"Áha!" Doktor zatáhl za jednu z páček a Tardis konečně ožila.
"Uf," zamručel Jack, když se ozvalo vwooooorp! vwoooorp! "To bylo těsné."

Naposledy zkontroloval nastavení.
Čtyřrozměrné vektory měl správně, připočíst setrvačnou odchylku nezapomněl, a spaciotemporální drift by se měl u tohoto modelu vyrovnávat automaticky, ne? Pro jistotu to ještě zaklepal na zuby, zašeptal jména všech Pradávných, a zmáčknul tlačítko.
Tardis zakvílela, zachvěla se, a dosedla.

Pobledlý instruktor vyhlédl ze dveří. “Lepšíte se. Minul jste jen zhruba o sto let a jeden kontinent.” Pak něco přepnul na ovládacím panelu. “Příště ale zkuste přistávat s zařazenou jedničkou. A ta ruční brzda taky motoru zrovna nesvědčí.”
Doktor tiše zaklel. Příště? Takhle bude poslední z ročníku, kdo ještě nemá řidičák.

Na tyhle formální hlouposti neměl trpělivost.

"...Tak jsme narazili na nový druh mimozemšťanů a víte co, já se řídím dle 'Make love, not war.' Nesmrtelnost má i své výhody, protože se člověk nemusí bát, že vás zabije příliš velké vybavení nebo alergie na mimozemské sperma.
Týpek mně ujišťoval, že nám nic nehrozí a až po tom se zmínil, že jsem mu pomohl rozšířit rasu. Takže ze mně stal první cis těhotný muž na planetě a řeknu vám, nebyl to nejhorší měsíc mého života, ale znova bych to nedělal.
Naštěstí jenom měsíc, kdyby to bylo víc... Každopádně teď mám 5 dětí a ani na jedno neplatím výživný!"

Nazdar všichni! Jsem Loretta Cho a tohle je mých dvacet minut slávy! (smích) Ráda stand-upy začínám trochou aktuálních událostí, tak se na to mrknem… (kouká do telefonu) „Měsíc!“ zazní z publika. Měsíc? (zahledí se do prázdna a kývá hlavou) Měsíc. (přechází po pódiu) (smích) Na to se napijem. (potlesk) Takže gratulki Měsíci k vyklubaninám. (pitvoří se) Nikdo mě nepozval na odhalení pohlaví, ale nějak se přes to přenesu. (pauza) Tlak na ženy je pořád větší. Že jo, ženy? (výskání) Všechny moje kámošky už mají děti, takže chápete, jak se cejtím. Ale že mi kudlu do zad vrazí i Měsíc??? (smích)

Bill seděla v TARDIS před velkou tabulí. Doktor zamával ukazovátkem.

"Co je tohle?"

"Brambora?"

"Ano, Sontaran. Jak poznáš Dáleka?"

"Vypadá jako pepřenka."

"To už bude pozdě, stačí slyšet "VYHLADIT". Co sochy?"

"Pozorovat a nemrkat."

"Správně! Co tenhle?"

"To vypadá jako... já?"

"Anebo přestrojený Zygon, nikdy nevíš."

Další list byl prázdný. Bill povytáhla obočí.

"Když máš pocit, že jsi něco zapomněla, je zle."

"Ale takový pocit mám pořád!"

"A teď to nejdůležitější - co uděláš, když někdo začne recitovat poezii?"

"...poslechnu si ji?"

Doktor udeřil ukazovátkem o tabuli. "Utečeš na konec vesmíru, pokud je ti život milý! S vogony si nebudeme zahrávat!"