DMD č. 6. pro 6. 4. 2013. Téma: Klácení zmijí

„Kdes byl tentokrát?“ Rodian B’li se otočil na barové stoličce a s tázavým pohledem se zaměřil na svého kamaráda Chlouppka, který se zrovna vrátil na loď.
„Jen jsem se procházel. Znáš to,“ odpověděl a došel si k lednici, ze které vytáhl lahev rumu, odzátkoval ji a hodil si do ní dlouhé růžové brčko.
„Že tys s nimi zas chrápal, přiznej se,“ nepřestával ve výslechu.
„O tomhle gentlemani nemluví.“
„Jo, ale ti většinou nespí s dvěma Falleenkami současně.“
„A věděls, že mají na prsou vytetované dvě zmije?“ zasnil se a začal srkat rum.
„Ne, ale jejich táta je vůdce Black Sun.“

Jakaya si nadhodil košík, vystlaný větvičkami a travou, aby mu lépe přiléhal k boku, a pevněji stiskl hůlku s rozvětvením na konci. Mrisho poskočil a srovnal s Jakayou krok. Směřovali hlouběji do lesa.
Zvláštní práce, přemýšlel cestou Jakaya. Ale co, je dobře placená. Zase jsou placky, kokosové ořechy a banány. Máma si spokojeně pobrukuje, když vaří večeři, a pak je oba pohladí po hlavě. Bojí se o ně, to ano, ale trhat kokosové ořechy je taky nebezpečné a výdělek je menší.
Zastavil se pod štíhlým stromkem. Ano, tady by mohly být.
"Tak zaber, Mrisho, naklátíme pro bílého muže nějaké zmije!"

Vůbec nevěděla, kde je. Plazila se přes neznámý palouk a nepoznávala stromy ani okolní terén. Před očima se jí dělaly barevné mžitky a každou chvíli musela zastavovat. Točila se jí hlava a měla pocit, že se motá stále dokola.
Několikrát se jí zdálo, že někoho mezi stromy zahlédla. Než však stačila zavolat o pomoc, přelud zase zmizel. Začala s ní třást zimnice a dostala neuvěřitelnou žízeň.
Znovu se zastavila a těžce oddechovala. V duchu si začala nadávat. Na stará kolena taková začátečnická chyba. Už když byla malé hádě jí vtloukali do hlavy: Jsi zmije, nesmíš se nikdy kousnout do jazyka.

"To ti teda povim kámo, absolutně nechápu co Kruege na tej couře vidí," vyprskl Maller, když viděl blažený výraz svého "kamaráda", který právě scházel ze schodů. Evidentně byl v pokoji s Jednonohou Lily. Poeta znechuceně odhodil prázdný korbel a houknul k baru, že chce další rundu piva.
"Pánové, dneska, dneska byla fakt skvělá," zařval Kruege přes celý lokál a šel si přisednout.
"Tys jí dneska, to...," Poeta nedokázal dokončit větu.
"Myslíš klátil? No jasně. A že jí to šlo," mrkl na něj Kruege.
"Ty zmije, dneska jsem jí měl mít já první," zařval Poeta a chrstl po něm přinesené pivo.

Vyrostl z něj pěkný hoch, zklátil každou, kterou moh.
"Mohl jsem mít každou krásku,
stačí slíbit... hlavně lásku.
Na cukrovou vatu slov se lepily jak mušky,
na motýly měly chvíli bez přílišné fušky.
Dívky jak cukrátka, voňavé kvítí,
zbaštily pozlátka, očka jim svítí.
Ženy i dívenky duše mi upsaly,
mnohým z nich ty oči jen pro pláč zůstaly.
Zlákal jsem je na slovíčka obalená v sladkém medu,
paradoxně čím míň tály, tím víc měly v srdci ledu."
Jak léta plynula Don Juan stárne
a dívky přestávaj být tolik tvárné.
Na stará kolena léta už žije,
po boku protivné senilní zmije.

Byl jednou jeden hodnej král jménem Klávariociromaurenus, zkráceně Klá. V sousedním království vládl Blásimipidienescu, hroznej kruťas, kterej popravil každýho, kdo mu řekl jenom Blá, ale tyranům se nemá ustupovat, tak mu tak budeme říkat. Ti dva spolu bojovali. Klá to nechtěl, ale Blá na něj imrvére útočil, byl prostě agresivní, nedal si pokoj. Blá vítězil, protože vojáci tyranů bojujou zuřivějc, jde jim víc o krk. Blá byl ale strašněj rozežranec. Když mu jednou špijón přinesl košík s cizokrajnou pochoutkou, hned ho otevřel. V košíku byly zmije, ty ho uštkly a byl tuhej.
Od tý doby si Klá zmijí vopravdu cení.

Říkali, že tahle saň je obzvlášť krvelačná bestie, ale i s takovou se popere.
Náhle se zarazil: V trávě před ním se svíjeli tři hadi, nejspíš zmije! Rozmáchl se mečem; stačila mu jediná rána. Trochu samolibě si pomyslel, že sklátit tři jedním seknutím, to se jen tak nevidí - pravda, ještě ta saň…
*
Saň: „Tak tenhle právě zabil tři slepýše.“
Princezna: „Jasně jsem otci řekla, že si nevezmu nikoho, kdo nemá úctu k životu. Slepýše! Tenhle bude rozhodně chtít zabít i tebe, Amálko.“
Saň: „Hrůza, jak jsou krvelační. Takže vymazat paměť a hezky šup domů… Další princ tu bude v šest.“

“Hele, ty naši lidi jsou nějak dietní, nezdá se ti?”
“Mně se zdá, že dietní je to, čím nás krměj. Proč se ptáš?”
“No, tuhle jsem na něj kníkala a on byl na písečku a vůbec se mi neozval. Já se mu ozvu vždycky… Skoro.”
“To je normální. A dál?”
“Dneska ráno jsem do ní jen zlehka zatla drápek.”
“A?”
“Vona vykřila něco jako: Kočka, nech toho! a plácla mě přes zadek.”
“Blbý. Pojď si dát trochu dietního žrádla.”
“A pak?”
“Pak půjdeme klátit zmije.”
“A to má být co?”
“Vůbec nevím.”
“Aha. Tak dobrou.”
“Dobrou. Já si ještě zažvejkám.”

Nálada ve společenské místnosti se pohybovala někde na úrovni rozepsaného pojednání, přesto však nikomu neuniklo, když se Hermiona najednou zakuckala, zrudla a zvedla si učebnici zaklínadel těsně před obličej. Ron po ní okamžitě chňapl.
„Podívejte, tady je zaklínadlo na klácení zmijí!“ prohlásil pobaveně Ron a začal hlasitě předčítat: „Zaklínadlo toto velice složité jest, zmiji nebezpečnou však spolehlivě zklátí.“ To už zpozorněli i Fred a George.
„Copak Hermiono, ještě jsi žádnou zmiji nezklátila?“
„Takové klácení zmijí, to je totiž ohromná zábava.“
„Měla bys vidět, jak se u toho kroutí.“
Harry se ušklíbl. „Tak nevím, který z vás by chtěl zklátit Malfoye.“

Oheň v krbu vydával příjemné teplo a světlo z něj se měkce lesklo na broušených sklenkách s vínem. Joséphine se nakláněla ke svě společnici, která obracela karty. Snažila se vypadat klidně, ale v přítomnosti Marie se vzduch v místnosti vždy stal nedýchatelným a její srdce hrozilo vystřelit z těla ven.
„Dítě nad horou je tím problémem. Dítě, které mu nemůžeš dát. Zmije už čekají na svoji šanci, okolo prstenu obtáčí se. Hledají kudy se dostat k pánově srdci. Kořeny manželství trhají ze země, klátí tvůj život. Císař tě miluje, přesto tě zapudí, opustí pro jinou,“ řekla Marie a Joséphine zbledla.