DMD č. 6. pro 6. 4. 2013. Téma: Klácení zmijí

Královna zmijí pobývá většinu dne v lidské podobě. Životní energií získává v soláriu, kde si taky cucne příkonu do výbojových trubic.
Vysoká, štíhlá, v lodičkách z hadinky, obtažená v latexovém overalu jako ve druhé kůži sedá denně od devíti do jedenácti a od dvou do pěti ve šperkařské dílně. Obtáčí se kolem jadeitů, jaspisů, lazuritů a jantarů. Nejraději z nich tvoří korunky, ale vsazuje i kameny do prstenů.
Muže ignoruje. Zkusí-li ji některý oslovit, posune si na špičku nosu černé brýle a pohlédne na něj štěrbinami zorniček. To jej sklátí lépe než kousnutí. Její životní láskou jsou konec konců šperky.

„Podívej se na sebe!“ řekla jedna druhé. „Neplníš své povinnosti! Místo, aby ses dramaticky svíjela, tak splihle visíš!“
„Dej mi pokoj,“ zívla druhá, „od toho věčného syčení se mi udělal koutek. Krom toho tady nikdo není.“
„Že mě to nenapadlo,“ zvolala třetí a prověsila se taky.
„Ti mladí dneska,“ zasyčela čtvrtá, „to já když byla hádě..."
„Když tys byla hádě, tak byl Poseidón ještě panic,“ ušklíbla se pátá. Čtvrtá ji chtěla kousnout a trefila se do sedmé.
A za chvíli už byly všechny zmije v sobě.
Medúza si povzdechla. Mít bad hair day bylo v jejím případě opravdu za trest.

„Sakra, Muldere, pohni sebou! Potřebuju pomoct!“ Scullyové hysterický křik se ozýval zpoza rohu, doprovázen mocným zasyčením.
„Ummmh, snažím se!“ vydechl Mulder a zasadil hadovi, který se ho snažil uškrtit, ránu loktem do třísel, kdyby had něco takového ovšem měl.
„Dělej!“ zařvala na něj vyděšeně.
Mulder sebral zbytky své odvahy, polkl a střelil hada do hlavy. Had ho okamžitě přestal škrtit, takže nyní mohl škrtiče bez problému svléknout.
Scullyová byla obklíčena hejnem přerostlých zmijí, které se k ní nebezpečně přibližovaly.
Společnými silami je rozstříleli na padrť.
„Kdybych věděl, že tu budou hadi, tak sem nepojedeme!“ odtušil.
„Ty seš taky bábovka, Muldere.“

Hajný se ubíral lesní cestou. Ačkoliv začínal duben, bylo mrazivé odpoledne a pod stromy se na mnoha místech bělal sníh. Jako by ta zima letos nikdy nechtěla skončit.
Zkontroloval, že je v krmelci dost sena, a vydal se kolem paseky. Náhle se zastavil. Z kraje cesty sebral uhynulou zmiji. Zase jedna, kterou minulý týden předčasně vylákalo jarní sluníčko. Jeho slabé paprsky ještě mýtinu neprohřály, a pak zase udeřily mrazy. Kolik zmijí asi ještě tahle dlouhá zima sklátí?
Vrch Baba se touhle dobou jen modrá podléškami. Včera tam ale nekvetla ani jedna.
Stmívalo se. Nedaleko zahoukala sova a druhá jí odpověděla.

Klátím se jen tak kolem. Poflakuju se vaším podvědomím, vašimi sny. Pro mnoho z vás jsem noční můrou. Najdete mě ve své řeči, v úslovích i nadávkách.
Jsem v příbězích a sama tvořím příběh. Každý z mého rodu se může zakousnout do vlastního ocasu a splyne s nekonečnem.
Teď se můj obraz klátí v hlavě jedné krásné dámy. Hadů se nebojí, nebála se ani římské invaze. Svedla se s ní vyrovnat, jestli rozumíte, co tím myslím.
Poznala dva velké muže, vládla jim i svojí zemi. Už nemá sílu bojovat o třetího. Už nemá sílu.
Už požádala o košík s hady.

Lov skončil. Hrdinové dne odpočívají po zaslouženém prolévání krve. Vila vévody Giovanniho přetéká lahůdkami a červeným vínem. Vévoda osobně vybíral dívky, které rozdávají lahůdky; jsou krásnější než zrození Venuše a oděvu nemají o moc více. Hrdinové dne se mohou kochat, ale sahat nesmějí, bohyně musejí zůstat nedotčené. V čele hodovní síně na malém piedestalu hrají tři tmavovlasí, spoře odění cherubíni, určení k tomu, aby lahodili uchu hostů. Loutna a lesní roh jsou v pohotovosti, housle ještě odpočívají. Klátí se v rytmu, pomalu, dopředu, dozadu. Lesní roh strnulým pohledem jedovatého hada pozoruje vévodu.
Hudebních nástrojů bude možno se po hostině dotýkat.

Nad chalupou je břidlicovej svah. Po svatým Jiřím tam chodíme chytat zmije, aby mohli Týnka s Josífkem na maliny. Hady nosíme v pytli nahoru na Kamenec.
Nemám hadí jazyk jako slavnej Potter, ale na přivolání to stačí. Chytáme je do ruky. Stačí bejt rychlej a nebát se.
Šimon se bojí.
Stejně si to chce zkusit.
Neboj, říkáme mu s Josefem.
Jenže to musí říct brácha, aby se Šimon odvážil.
Od tý doby, co přišel o domov, zabydlel se Šimonovi v očích zraněnej, opatrnej výraz.
Jenom když se podívá na bráchu, je v nich naprostá důvěra.
A zmiji chytí jako nic!

„Já už vážně nevím, co mám dělat,“ šeptala Alenka Pavle a stěží potlačovala pláč. „Ona mi prostě nedá pokoj, zmije jedna jedovatá!“
„Všeho do času, jak říkávala teta Otylka,“ usmála se Pavla. „Říkala jsem ti přece, že tahle její podlost jí bude nejspíš osudná.“
„Vážně myslíš, že si z toho trestu od profesora Nema něco dělá?“ zapochybovala Alenka.
„Možná ne. Ale já jsem na něco přišla. Profesor zapomněl na stole svůj zápisník. A v něm byl návod na jeden ohromně sympatický lektvar.“
O několik dní později bylo možné spatřit Ambru, kterak se potácí zámeckými chodbami a vyzpěvuje velmi nemravné kuplety.

Největší drsňák pod sluncem dorazil do české kotliny někdy před týdnem a už stihl způsobit značné pozdvižení. Paparazzi ho následovali na každém kroku, ale pouze z bezpečné vzdálenosti, protože Leeroy měl neustále hlad a když měl hlad, měl všechno v paži a sežral, na co přišel.
Včelí úl, divočáka, německého turistu, políčko brokolice… snědl cokoliv.
Pokud by ale mohl něco tenhle medojedodlak zmínit jako svou oblíbenou pochoutku, určitě by zmínil jedovaté hady. Ze své domoviny byl zvyklý na smrtelně jedovaté kobry, které měl stejně v paži jako kohokoliv ostatního, ale v Čechách se musel spokojit jen s jemně pikantními zmijemi.

Střih. Cvak. Trh. Nemá moc času…
„Míšo!“ Hlas paní učitelky k němu doléhá jakoby z dálky.
Střih. Cvak. Trh. A má moc práce!
„Michaeli Princi!“ Zarazí se. Takhle mu nikdo neříká. „Copak to děláš?“
Zamrká, rozhlédne se po místnosti a spustí nůžky. Po zemi se válí ústřižky papíru, na stole jsou rozpatlané barvy, ostatní děti brečí nebo se hlasitě smějí.
„Klátím zmije,“ špitne.
„Cože děláš?“
„Jako se ptákům číhají kšídla, aby neuletěli, klátím zmije,“ vysvětluje Míša.
„A proč, smím-li se ptát?“
„No pšece aby mi nezmizel bláška. Dneska mě vyzvedne ze školky a slíbil mi, že mi doma nakleslí belánka!“