DMD č. 2. pro 2. 4. 2012. Téma: Slepice

(poznámka: Přísahám, že nebudu psát na každé téma dva drabbly a neosobuji si za to žádné body navíc! Jen mi přijde škoda nevyužít téma, když už mě to napadlo :))
‚Ná puťa puťa! Puťááááá!‘
Slepice nic.
‚Večeře! Pojďte, holky!‘
Slepice pořád nic.
Rozhodila po dvoře plnou hrst ječmene. Krásně hlasitě se to zazrnilo.
Slepice stále nic.
Kurník byl úplně tichý.
Rozhlédla se. Pes u boudy ji ostražitě pozoroval.
Ušklíbla se na něj a zahrozila mu. Nebála se ho, byl na řetězu.
‚Kokodááááák!‘ zavolala.
Ani peříčko.
Rozzlobeně zahodila zbytek zrní, přeskočila plot a utekla do polí.
Kdyby se chytrá kmotra liška ohlédla, uviděla by, že slepice právě vítězoslavně pochodují ze stodoly a se spokojeným kdákáním - dostaly jsme ji! - zalézají do kurníku.
Ale neohlédla se a tak musela jít spát o hladu.

„Dvacet metrů tímhle směrem,“ zazněly Iantovi do ucha Toshiny instrukce. Mimoděk přikývl a rozběhl se na souřadnice. „Potvrzená aktivita trhliny. Už bys měl být u toho.“
Pan Jones zastavil, pozvedl obočí. Překvapen zjistil, že místo na mimozemskou hrozbu míří pistolí na prachsprostého kura.
„Je to slepice, Tosh.“
„Je to určitě ono, vezmi to na základnu.“
Později toho dne byl - dle směrnic a nařízení - časem a prostorem cestující opeřenec umístěn do cely číslo šest. Byla mu poskytnuta voda a zrní.
„Ianto?“
„Ano, Jacku?“
„Myslíš, že je nutné mít na základně slepici? Zbav se jí.“
„Blázníš?! Všiml sis, jak teď zdražili vejce?“

Profesor Parkhill před sebou rozložil práci pana Kaplana.
Včera jsem viděl slepici.
Pravopis pana Kaplana se nesporně zlepšil.
Já poznal hnedka, že ona neví doma, když viděl jak ona býlí hulí oťukuje chodnik.
Profesor svůj názor na páně Kaplanův pravopis opravil.
Stála pod sem tam fórem na obludníku a bála nastoupit do uvozovky jelikoš byl Hustýýý povoz. Já jí zeptal, jestli počebuje pomočit, že rád budu s ní chodit. Já ponouknul jí svojí lamě. Ale ona nechtíla! Ta něžná děvka mě tak vypokličkovala, že já to do Rámu nedám! Ale stejně číště podělám stejně.
Profesor Parkhill znaveně sáhl po aspirinu.

Vaření mě obvykle bavilo a uklidňovalo, dalo se při něm myslet na spoustu věcí.
Barvy zeleniny, syrového masa, koření… Podněcovalo to moji fantazii použít je na plátně.
Jenže to bylo předtím, než se mi zbortil život jako domeček z karet.
Krájel jsem zeleninu a snažil se zůstat klidný. Nešlo to.
Debbie byla tak bezstarostná, když jsem jí říkal o recept a přitom…
Brian není jen nachlazený, jak jsem jí řekl.
Udělal bych pro něj cokoliv. Uvařil bych tisíc slepic, jen abych mu pomohl…
Má, kurva, rakovinu!
Já se odtuď nehnu, dokud nebudu vědět, že bude žít! A ani pak ne!

Z vysoké závěje u rodinného domku se ozývají dětské hlasy.
„Správný horník má na hlavě přilbu,“ dí jeden.
„Táta tomu odborně říká blembák,“ říká druhý.
„Přestaňte kecat a kopejte, za chvíli na ty diamanty musíme narazit,“ volá třetí.
„Jenže nám furt chybí kanárek na kontrolu. Nechceme se přece udusit důlním plynem,“ konstatuje čtvrtý.
„Venca už pro něj šel, musí tu být každou chvíli,“ tvrdí první.
Zvenku přichází Venca. „Kanárka mi máma zakázala, že by umrzl,“ vrčí. „Ale sehnal jsem slepici, ta musí fungovat taky,“ kření se a pouští zvíře z pytle do díry.
Zbytek konverzace ze sněhového dolu není publikovatelný.

Více z fandomu: SŠEV v DMD2011
Blížil se konec školního roku a ostatní travičky s příchodem teplého počasí vytáhly bojovou výzbroj. O přestávkách hřadovaly na chodbě a trumfovaly se, která ukáže Jonášovi nejvíc odhalené kůže. Při pohledu na jejich lačné pohledy mě přepadaly záchvaty smíchu. Petra s Kristiánem zrovna tak. Dokonce i Jonáš jednou za čas zvedl oči v sloup a proplachtil kolem nich rychleji. Intenzita hihňání se den ode dne stupňovala a mě pokaždé napadlo, že by byla ohromná legrace, kdyby zjistily, že jim „Pana Traviče“ vyfoukla osoba, do které by to nikdo neřekl. Chudinky. Stály o kohouta a netušily, že kohout nestojí o slepice.

Navyklým pohybem vytáhl zpod postele vajíčko. Rozklepl je na pánev. Dosypal zrní do krmítka. Vyměnil vodu a posadil se k snídani.
Vzpomínal na všechny dívky, co s ním za ta léta cestovaly. Na Rose, Marthu, Donnu, Amy... Žádnou z nich nikdy nezajímalo, kde sehnat něco k jídlu. A navíc ho přiváděly do naprosto šílených situací. Tenkrát ho to bavilo.
Z myšlenek ho vytrhlo jemné oďobávání kotníků. Shýbl se a pohladil ji po hlavě. Spokojeně zakvokala.
Ovšem, slepice je trochu nudné stvoření. Ale na důchod ideální. A záleží jí na něm. Jinak by přece nenacházel každé ráno pod postelí to vajíčko…

Poznámka: je to pitomina, ale nemohla jsem si pomoct, tahle scénka se mi u tohohle tématu okamžitě vybavila.
S tou mašinkou to šlo parádně, stačilo na to jen pořádně šlápnout. Von vlítl do nějakýho dvorku, tak jsem to tam napasoval, rovnou plotem.
Jenže – tam byly slepice. Celý hejno, kdákaly a plácaly křídly. Furt mi lezly do cesty, když už sem ho skoro měl! No tak sem se do toho opřel a všechny ty pipky nabíral a balíkoval jak to obilí, byla to docela sranda. Jenže sem ňák ztratil rovnováhu nebo co, no najednou sem ležel na zemi. A pak, krucinálhergot, sem byl taky v balíku!
A von se mi chechtal se na celý kolo!
Ty zající! Jen počkej!

Marie moc dobře veděla, že bude mít s Orenou hodně práce. Ta dívka byla zvyklá dostat vše, na co si ukázala a najednou se měla o sebe postarat sama. A bylo vidět, že se jí to nelíbí. Při zametání podlahy se šklebil. Když měla začít vařit, snažila se co nejméně ušpinit ruce a nad vším ohrnovala nos.
Najednou se ale všechno změnilo. Oreně došlo, jak sobecky se chovala, když nechala všechnu práci na stařičké Marii. Nevěděla ale jak začít. Když se jednoho dne probudila, měla jasno. Šla nakrmit slepice. Sice to nebyla těžká práce, ale Marie si alespoň mohla přispat.

„A stejně jednou budu…“
„Nekvo-kvo-kvo-kvokej a hrabej.“
Zavřela zobák a chvilku se uraženě přehrabávala v kupce trávy. Nenápadně při tom koukala nahoru a ve výřezu oblohy nad sebou zasněně sledovala svištící siluety šťastnějších kolegů. Občas nevědomky potřásla křídly.
„Vlašto-što-što-štovka mi to slíbila. Budeš mrkat.“
O půl roku později
Ranní zprávy jako obvykle roznášela sojka. A tentokrát to zase jednou stálo za to.
„Kóólize ve výšce pěti metrů! Vrabec nevybral zatáčku! Kos zahájil předčasné klesání! Předběžné zprávy hovoří o otřesu křídla!“
Krutihlav znechuceně zakroutil hlavou.
„S ptačíma právama ať se jdou bodnout. Kdo to kdy viděl, aby slepice dělala letovýho dispečera?“