DMD č. 2. pro 2. 4. 2012. Téma: Slepice

"Rainbow dash, já...já se moc omlouvám, že tě ruším. Jen..."
"Fluttershy, co se děje?"
"Já...echm, chtěla jsem se tě na něco zeptat."
"No?"
"Já, echm. Neměla bych tě rušit takhle pozdě, ale..."
"Ale?"
"Je to totiž naléhavé a já..."
"Tak povídej."
"Nevím, kam se poděla. Ještě odpoledne tam byla a teď je pryč!"
"Počkej, kdo?"
"Pomohla by jsi mi ji najít? Prosím!"
"Koho?"
"Bělounkou."
"Koho?"
"Byla jsem kontrolovat kurník a...je pryč."
"Počkej, Bělounká?"
"Vždyť to říkám a je pryč!"
"Ztratila se ti slepice? Proč jsi to neřekla hned?!"
"Já...se omlouvám."
"Tak pojď, prosímtě. Jdeme ji najít."

Ano, vede se mi lépe. To, co jsem letos sklidila, snad ani na tak malém poli vyrůst nemohlo. (Taky nevyrostlo, nakradl to.) Koza je vysloveně tlustá. Děti zdravé.
Muž byl v hospodě naposled před… no, před tím. Pak to ještě jednou zkusil, domů přišel pobledlý, střízlivý a zalezl rovnou do postele. Bez řečí.
Někdy mám ale docela strach. Nevím, co bych dělala, kdyby někdo viděl… Copak černé kuře, to se ztratí. Ale on začíná být docela drzý. Tuhle se proměnil už na zahradě. A hned, že ho mám chovat! A ať prý nezapomenu, že když…
Začínám se svého plivníka bát.

„Azrael, počul si ma? Nepokúšaj sa to loviť. To nie je obyčajná sliepka. Pokiaľ sa môj plán vydarí, ešte dnes večer si na tých malých modrých potvorách pochutnáme.” Vysvetľoval Gargamel svojmu kocúrovi, ktorý sa neustále pokúšal predmetu na stole uhryznúť hlavu. Gargamela to po chvíli prestalo baviť a hlavu odpojil. „Vidíš, nie je to skutočná sliepka,” pohrával si s imitáciou hlavy v dlani. „Necháme ju chytenú v pasci, kde ju nájdu a odnesú si ju k sebe do dediny. Keď už bude tam, tak ich všetkých prehĺtne a priletí s nimi k nám. Pochopil si? Potom si na nich pochutnáme.”

Existuje-li zavedený český název, dejte mu přednost (Šmoulové, nikoli Smurfs).

„Doufám, že mi žádnou z těch slečinek nevybere otec za manželku,“ povzdechl si Michael pár dní po plese.
„To se ti žádná z nich nelíbila?“ zeptala jsem se pochybovačně. Přeci jenom některé z dívek byly opravdové krasavice.
„O krásu přece nejde,“ ohradil se Michael, „ale kdybych zavřel oči, znělo by to stejně jako kvokání slepic. Ty taky od sebe nerozeznáš. Samé, jak si přejete princi, jak se Vám líbí, ale nic inteligentního pro normální rozhovor, jen lichotky.“
„To máš těžké, většina z nich tak byla vychována.“
„Ale já chci manželku, s kterou budu moct mluvit o různých tématech. Chci Lucii.“

Nwoye si pamatoval hodně oslav, které pořádali obyvatelné vesnice Umuofia v Dolní Nigérii. Slavil se nový rok, sklizeň, svatby… Poslední svatby se zúčastnil nedávno – jeden z jeho příbuzných se ženil. Všichni seděli v širokém kruhu, uprostřed nevěsta se slepicí v pravé ruce. Přísahala, načež otec ženicha podřízl slepici hrdlo a krev nechal skapat na vzácný předmět, který kdysi patřil jejich předkům. Tento obraz se mu vryl do paměti. Když zavrhl staré náboženství a zvyky, věděl, že jeho budoucí svatba bude vypadat jinak. Když si však později přisedl v kostele vedle nového mladíka z vedlejší vesnice, uvědomil si, se ženit nechce.

Vykračoval si pyšně po dvorku, peří na ocase řádně lesklé.
Rozhlížel se po něm, tu uzobl zrníčko, tu kus suchého chleba.
Zastavil se na nevelké vyvýšenině a přehlédl těkajícím očkem celé své království.
Slepice byly všude.
Hnědé, kropenaté, pár černých.
Vypnul hruď a zakokrhal.
Tak, teď všechny ví, kdo je tady pán, prolétlo mu drobnou hlavičkou.
Teď se nikdo neodváží přehlížet ho.
I když je tady nový.
Slepice svorně zvedly hlavy od země.
Jedna, kropenatá s pocuchaným křídlem se na něho podívala, škubla hlavou a nejistě se k němu vydala.
Kohout v duchu zajásal.
Tady se mu bude moc líbit.

V potemnělém sále městské Opery zaduněl gong a na scéně se zjevila postava.
„Na úsvitu věků, když se vesmír teprve formoval, zrodila se Želva. Hleďte, toť ona!“
Ve vzdálené řadě hlediště cosi zašramotilo do ticha.
„To bych moc rád, ale přes tuhle slepici bohužel nic nevidím!“ ozval se velmi hlasitým šepotem malý mužík, který seděl za dámou s objemným kloboukem a všemožně se nakláněl, aby se dostal ze zákrytu.
„To není žádná slepice, vy barbare!“ rozlítila se dáma ukazujíc vycpaného opeřence na svém klobouku pobaveným přihlížejícím.
„Naprosto vás chápu, madame,“ řekl vedle sedící Kachní muž s chápavým úsměvem na tváři.

Doba byla zlá a Arthur chtěl, aby se to kouzlo naučila. Pro všechny případy.
Dvojčata usnula hned po večeři, malý zázrak.
Charlie odpadl v polovině kapitoly Toulek Trnoocasého Toníka.
Bill se rozhodl předstírat spánek, aby zjistil, proč rodiče večer chodí ven a občas odtud přichází stříbrné světlo. Předstíral usilovně, dokud neusnul.
A tak byl čas cvičit.
Dosud se jí dařila jen stříbrná mlha, ale Molly měla pocit, že se tomu konečně dostává na kloub. Jen to zvládnout rychle, než se některé dítě probudí.
Expecto patronum!
Musela Arthurovi přiznat ke cti, že se ani neusmál.
Velká stříbrná slepice odkvokala do tmy.

U stromečku jsem si jí nejdřív nevšimla. Bleskurychlá devastace všech baněk v mém dosahu holt měla přednost. Ale pak jsem objevila to kouzlo. Ten úžasný šimravý pocit v břiše – něco mezi strachem a nadšením – s každým zhoupnutím. Stačilo roztáhnout křídla a odletět do fantazie.
Další den ráno jsem se k ní hnala přímo od snídaně.
„Cepice! Ci cepici!“
„To je kohout,“ důležitě mě poučovala starší sestra.
„Cepice!“
„Kohout! Jsi malá a hloupá.“
„Ty víc! Cepice!“
„Ne, ty!“
„Ááááá!“
„Mááámííí!“
Naše duo řvoucích příšerek maminka stihla přerušit ještě před započetím rvačky.
Ale stejně byla houpací slepice mojí nejoblíbenější hračkou ještě dlouho.

Štěně se třáslo vzrušením a nervozitou. Dnes byl velký den. Starý pes Ron, se kterým sdílelo dvorek, mu slíbil hon na slepice.
Štěně se velkých ptáků bálo. Z prvního domova je neznalo a kuři, jakoby to vycítili, mu ubližovali, kde mohli.
Štěně se připlížilo k Ronovi.
„Můžeme?“ zeptal se starý pes. Štěně přikývlo. Pes se rozběhl. Hejno slepic se rozprchlo do všech světových stran. Pes si vybral slépku s černým peřím. Plácl ji po hřbetě, až se prohnula.
„Takhle se na ně musí,“ sdělil štěněti. „Jenom si musíš dávat pozor, aby tě neviděl nikdo z páníčků. Nemají rádi naši hru.“