DMD č. 2. pro 2. 4. 2012. Téma: Slepice

„Stejně nechápu, co s tím děláš takové cavyky,“ kroutila hlavou Amber. „Každý měsíc takhle jančíš – vždyť jsi horší než ženská!“ Pousmála se a ukázala dlouhé, upíří špičáky.
Kayle se zmohl jen na nervózní úsměv: „Vždyť víš…“
„Nevím, stydlivko jedna, ale nech si to,“ naoko se urazila Amber, „a přijď brzo, k snídani budou palačinky, tak ať ti nevystydnou.“
Letmý polibek, pozdrav a Kayle už pádil směrem k lesu, zatímco nervózně sledoval vycházející měsíc v úplňku.
Pak měsíc vyšel a proměna začala, ale Kayle jen naštvaně mručel: „Vlkodlaci, hyenodlaci, jiní dlaci a co mám já? Leda bolavý zadek od snášení vajec…“

Vážně, jak jsem to moh vědět?! Když jsme ráno jeli autobusem do školky, nastoupila paní v brýlích s krásným velikým pejskem. Ten se mi líbil. Moc. Taky bych takovýho chtěl.
Zeptal jsem se maminky, jestli je ta paní slepice. Asi mě nejdřív neslyšela a tak jsem se zeptal znovu a pořádně nahlas. Lidi se na nás dívali a máma mi šeptala, abych byl zticha. Pak jsme rychle vystoupili, i když ještě nebyla naše zastávka a museli jsme jít hrozně daleko pěšky.
No vážně, jak jsem měl vědět, že paní od samce je sice samice, ale slepé paní se slepice neříká?!

Fandom: Království ostrovů (originální fandom)
Některá zvířata jsou jasně předurčena k symbolickým činům.
Třeba taková holubice.
Když je vaše loď někde, nevíte kde, vypustíte holubici, ta vám přinese snítku, a to něco znamená. Asi.
Liam si ten příběh moc nepamatoval.
Stejně neměl holubici.
Pokračovali v plavbě. Kopírovali pobřeží. Výsadku na pevninu se vyhýbali po tom, co jejich druhý člun přistál přímo do Toho. Umírání veslařů znělo ošklivě.
Nevěděli, kde jsou. Jak to zjistit, kde najít bezpečí?
Další zátoka. Budou to muset zkusit. Vodu už potřebují.
Kdyby tak byla jistota, že na pobřeží nic nehrozí...
Do padajícího šera se z pevniny ozvalo zakdákání slepice.
Zvuk domova.

Královna Amidala, oděna v překrásném rouchu, si dodala odvahy:
„Navrhuji hlasovat o nedůvěře Nejvyššímu kancléři Valorumovi!“ zvolala jasným, bezelstným hlasem.
Velké oči jí zářily jako dvě hvězdy.
Hlasování bylo rychlé a jednoznačné.
Novým kancléřem byl zvolen senátor království Naboo.
Přísný, leč spravedlivý Palpatin.
Radostná zpráva se šířila rychlostí blesku, až dorazila do Chrámu Jediů.
„Mistře Yodo, neočekávané, že?“ zachmuřeně pronesl Mistr Windu. „Palpatinovým zvolením jsem znepokojen.“
„Hmmm,“ Mistr Yoda zelená ouška v zamyšlení do strany sklopil.
Směrem k okázalé budově Senátu se zahleděl.
„Něco podobného já dávno očekával. Královnu Amidalu pozorně sledoval. Udiven nejsem. Kam Temnota nemůže, zdobnou slepici strčí.“

(kolem roku 4000)
V hlavním stanu paleontologického tábora na malém měsíčku kolem Terra Prima bylo rušno. Zpráva o tom, že jeden z týmů odhalil na okraji zmapované zóny kosterní pozůstatky neznámého dinosaura, vzbudila zasloužený rozruch. Zatímco velitel operace zapáleně informoval investory a vědci zkoušeli první vzorek radiouhlíkovou metodou, kopáči se předháněli, po čí tchyni onu vyhynulou stvůru pojmenují. V táboře jednoduše nebylo skeptické duše, která by nevěřila, že se podílí na nálezu století.
Nebozí objevitelé ovšem k vlastní smůle netušili, že přesně na tomto místě se před sedmnácti stoletími odehrával první mimozemský piknik elitního komanda božích bojovníků a hlavním chodem bylo grilované kuře.

Problém „slepice či vejce“ je pro umění luštění příběhů zcela irelevantní. Kterýkoli příběh (a tudíž i jeho transformace do komunikovatelné podoby) je řízen svou vnitřní logikou a jako takový existuje v surovém stavu (ne nepodoben Platonově ideji), který je třeba odhalit a popsat. „Vymýšlení příběhu“ je jen široce rozšířenou iluzí. Příběh je vždy (stejně jako zločin) objeven a následně musí být (stejně jako vražda) rozluštěn. Nejedná se v žádném případě o vejce, které by autor – po způsobu nosné slepice – produkoval. Je-li příběh vejcem, pak je to vejce kukaččí, o které je autor nucen s láskou a po celý život pečovat.

Varování: Obsahuje jedno malebné, sprosté české slůvko.
Datace: Někdy na přelomu 19. a 20. století, i když na tom vlastně nezáleží :)
„Kurva,“ ohodnotil situaci fext, když se zastavili a konečně popadli dech.
„Odměna byla za živou.“ poznamenala vlkodlačice chmurně při pohledu na bezvládné tělíčko. Akce se zvrtla, na srdce jejich zakázky byl krkolomný útěk příliš. Zaměstnavatel, původní majitel, nebude potěšen.
„Co ji vrazit do kukaně a předstírat, že spí?“ Hyenodlak zahoupal s kvočnou nahoru a dolů, jako by se ji snažil probrat, aby zaplácala křídly. Slepice na to nic, hlava na vyvráceném krku jí jen netečně zabimbala.
Co teď? Trio sjelo opeřence kritickým pohledem a dospělo k jednohlasnému závěru.
Se zlatými vajíčky byl možná utrum, ale pečínka z ní bude výborná.

„Slepičky, drahé slepičky…,“ starý pán pohodil pár zrníček na podlahu kurníku.
„Dnes jsem se na vás přišel podívat. Já vím, že bych neměl, je to delší cesta, než má obvyklá procházka. Ale vzal jsem si ještě jeden šál navíc, vidíte? Mám o vás starost… a mám vás rád. Ta hloupá spisovatelka to tam vůbec nenapsala, asi už jí to připadalo dlouhé dost.“
Slepice nervózně přešlapovaly a ostražitě si svého pána prohlížely.
„No ano, nemějte strach, teď už je o vás postaráno. Pan Knightley vás teď už bude hlídat před cikány napořád.“
Pan Woodhouse se cestou zpět přes sad spokojeně usmál.

Malý chlapec sedí na rozpáleném dvoře. Na kolenou má položenou čtvrtku a kreslí.
Občas vzhlédne, nespokojeně se ušklíbne – slepice se opět přeskupily do zcela jiného tvaru a některé zmizely – a kde se tam najednou vzal kohout?! – a pak pokračuje.
Příliš mu to nejde. Lije se z něho pot, jižní slunce praží i takhle navečer.
Občas si nešťastně podepře bradu rukou a vzdychne.
Z domku vychází jeho otec. Nejspíš jde na víno do města.
Pohlédne synovi přes rameno a usměje se.
‚Ty slepice ti moc nejdou, Pablo. Víš co, zkus radši domalovat těmhle holubům nožičky,‘ podává mu čtvrtku papíru a odchází.

V místním kurníku, tedy kavárně, kvokalo několik slepic, tedy perspektivních mladých dam. U vedlejšího stolečku se nervózně vrtěl kudrnatý mladík. Nakonec vstal a zamířil k nejexotičtější z žen.
„Ahoj, Miládko -“
„Pro tebe Milada,“ uťala ho ostře.
„Jela bys se mnou na chatu?“ Změřila si ho pohledem kupce. Polil ho pot.
„Vyzvedni mě v sedm.“
Když Radim Miladě otevřel dveře od auta, slečna znalecky přelétla dům očima, potom se usmála, chytila ho za ruku a těsně se k němu přimkla.
„Ta chata je celá vaše?“
„Celá. Teda myslím.“ Miladinu tvář přelétl stín pochyby. „Určitě celá, Milado.“
„Pro tebe jenom Miládka, miláčku.“
Miládka asi nesplňuje tu správnou slepicovitost, nicméně doufám, že jsem se i tak trefila :)