DMD č. 12. pro 12. 4. 2013. Téma: Otisk

Nedali mu to najevo, ale on věděl, že je zdržuje. Mluvili hrozně málo.
Nikdo ani nezmínil, že je to dneska měsíc, co Edgar Evans zemřel. Jídlo jim docházelo, ale možná by to mohli, navzdory zhoršujícímu se počasí zvládnout. Byli v podstatě v pořádku, měli jen kurděje, kdežto on měl těžce omrzlé nohy.
Kromě nemoci, trápila jejich vůdce Scotta mysl. Od chvíle, kdy na točně spatřili otisk Amundsenových nohou, z něj byl zlomený člověk.
Ale byl vytrvalý a zkušený, když je nebude nikdo zdržovat, zvládnou to.
Nejistě vstal. Pokřižoval se.
"Jdu ven a možná mi chvíli bude trvat, než se vrátím."

A single fignerprint on a kitchen counter, that was all they had. It didn't match anyone in the database, so it must have been a foreigner, most probably an illegal immigrant, because most Americans, tourists or legal immigrants had to go through the scanning process.
When investigation finally lead them to a girl barely ten years of age, they couldn't believe it. Surely there had been a mistake. They put Xenia under arrest, watched her, talked to her. She seemed a perfectly normal child. Everybody liked her.
Until she cut their throats and escaped. And Xenia was only the beginning.

Xian štetečkem pečlivě odmetla poslední nános prachu.
"Neuvěřitelné!" ozvalo se zpoza jejích zad.
Xian vzhlédla. Piri na nález zíral s výrazem, který odrážel její vlastní pocity.
"Je to autentické?"
"Všechno napovídá tomu, že ano. Asi dva tisíce let staré, podle stavby kostí jde o samce, podle lebky homo sapiens."
Piri se široce usmál. "To je objev století! Existence homo sapiens je přece jen teorie. Všichni vymřeli skoro najednou, v rozmezí pár měsíců, žádné pořádné pozůstatky…"
Xian hleděla na dokonalý otisk kostry v kusu horniny, která kdysi musela být hlínou, blátem…
"Asi ho to pohřbilo před výbuchem… než zničili sami sebe."

Stopa v písku
bosé křivky na hranici příboje
otisk minulého okamžiku
otisk v samotných myšlenkách
Stopa v písku
ach Afrodité!
Já spatřil jsem a nemohu zapomenout
jak vynořuješ se z nádhery mořských vln
Stopa v písku
pak zoufale klečíc a neschopen pohybu
já nechal tě uniknout zmizet mi z dosahu
Afrodité! Anadyomené!
Jsi bohyní lásky a bohyní milování
však prozraď mi, má bohyně!
Jak může milovat smrtelník, co spatřil tvoji tvář?
Stopa v písku
otisk v samotných myšlenkách
a vzpomínka na tvar tvých ňader
Stopa v písku
prchlivý okamžik zničený příbojem
však otisk tvého těla
mi zůstane v myšlenkách
napořád

Muž ve špinavých montérkách stojí u žluté pásky a zamyšleně hledí před sebe. Levou rukou se bezděčně probírá houstnoucím porostem na bradě.
„Na co tu čumíš?“ zeptá se ho nově příchozí.
„Je tam stopa.“
„No jo. Fakt,“ přitaká druhý a zaujme podobnou pózu. Chvíli oba mlčí, pak přijde další dělník.
„Co tu děláte?“ podiví se.
„Je tam otisk.“
„Cože?“
„Stopa. Otisk boty.“
„Jo tak.“
Opět zavládne zamyšlené ticho. Všichni tři hledí na včera vylitou betonovou plochu.
„Vždycky se někdo najde, co?“ konstatuje první.
„To teda jo.“
„Proč se s tou páskou vůbec namáháme...“
„Hm.“
„No nic, chlapi, jdem na to.“

„Jsi tu?“
Šplouchnutí vody a tříštění skla.
„Nejsem.“
Než vejde do koupelny, Charles krátce zaváhá. Připadá si jako vetřelec, navzdory tomu, že na zámku strávil už bezmála celé léto. V oprýskané vaně, kterou přidržují čtyři rezavé lví tlapy, spatří Sebastiana, naloženého po krk v chladnoucí vodě.
„Bude večeře,“ oznámí mu. Fantazie nebyla nikdy Charlesovo silnou stránkou.
„Matka psala,“ odpoví Sebastian a natáhne se pro zbytek cigarety. „Chtěl jsem ti to dát přečíst, ale ten ubohý dopis se nešťastnou náhodou právě utopil.“
Pára a kouř nutí Charlese ke kašli. Na okraji vany zůstaly otisknuté mokré kružnice.
„Zítra přijede,“ dodá Sebastian potichu.

Byl mrzutý. Měl za sebou bezmála sedmnáct mil od řeky Vaingangy a po celou cestu nenatrefil na jediný kus zvěře či dobytka.
"Jestli je pahorkatina na lov taky tak mizerná, mohl jsem zůstat tam, kde jsem byl," bručel si vztekle pro sebe.
Náhle objevil stopu. Nebyla zvířecí. Takový otisk zanechávali jedině lidé.
Znal dobře zákon džungle. Lidé se nejedí. Ale nic lepšího neměl a ostatně, co mu bylo po zákoně. Pustil se po stopě.
Setmělo se. Cítil, že už je blízko. Pak spatřil světlo. Začal vrnět. Jídlo!
Obyčejně se plížil až ke kořisti, ale dnes měl hlad.
Skok. Oheň. Bolest.

Bratři Otisk a Obtisk se narodili ve slušné ankhské rodině se zlodějskou tradicí. Otisk byl synem svého otce (ačkoliv - o tom jeho matka věděla svoje - jím vlastně vůbec nebyl) a vystudoval cechovou školu, následně nastoupil úspěšnou kariéru a byl proslulý stvrzenkami se svým otiskem prstu.
Za to s Obtiskem byly problémy. Ve dvanácti letech si, přes svoji nemotornost, vydupal vstup do Akademie vrahů. Kde proslul především tím, že svojí nešikovností inhumoval polovinu učitelského sboru, včetně starého Měřice, který si do té doby, než Obtisk zapálil učebnu usilovným šoupáním nohama, myslel, že jej již nikdy nic nenažhaví tak jako dokrajské konkubíny.

Když se jednoho slunného dne Ovečka šla napít do blízkého potůčku, všimla si v odrazu vodní hladiny, že má na vlněné srsti nějaký tmavý flek.
„Bééé,“ zabečela zoufale, když se snažila otočit tak, aby spatřila, co je příčinou fleku. Ale nemohla dostatečně ohnout hlavu a voda byla rozčeřená proudem, takže to nezjistila.
Strávila zkoumáním fleku asi hodinu, než k ní přišel Vlk.
„Co to děláš?“
„Mám na sobě flek a nevím od čeho!“ řekla nešťastně.
„Ukaž,“ naklonil se k ní Vlk. „Ale to je přece otisk mojí tlapy, abych poznal, která Ovečka je moje,“ řekl a vycenil zuby v úsměvu.

Už toho mám právě dost! Celý den někde trajdá, přihrne se jako milostpán, otisky zablácených kopýtek po celé světnici a kdo myslíte, že to bude uklízet?
Jsem rozhodnutý zmizet.
Samozřejmě jsem mu vděčný, že se mě ujal, když jsem byl děcko, ale za ta léta jsem mu všechno bohatě splatil. A nejen péčí o domácnost.
Na to si nestěžuju. Ale už mě nebaví být pořád zavřený v chalupě. Nechce mě pouštět ven, prý abych mu nenasadil parohy.
To má být zřejmě vtipný.
Až se zase zastaví jezinky, odejdu s nimi.
Ty jejich řeči o dvou prstíčkách...
Bude to příjemná změna!