DMD č. 12. pro 12. 4. 2013. Téma: Otisk

Archeolog pečlivě štětečkem oprašoval nános jemného prachu ve čtverci D8. Lopatkou nabíral prach do sáčků pro pozdější laboratorní zkoumání. Odkrýval hrob válečníka z doby velkomoravské a jakákoliv chyba by mohla poškodit cenný nález. Náhle se zarazil, když odkryl kus kamenného podloží. Co to tady je? Nový nález očividně vybočoval z řady. Otisk?
„Oto! Zavolej profesora Boháčka! Ale rychle.“
„Co se to děje kolego?“
„Podívejte se na tohle!“
„To není možné! Přineste mi encyklopedii! Cože? Ne tuhle, tu o druhohorách!“
Asistent se usmál, když si vzpomněl na dlátko s kladívkem schované v batohu. Tohle těm páprdům na chvíli pořádně zamotá hlavy.

Iorghovi stále vrtal hlavou ten otisk lidské nohy na lesní mýtině. Snažil se nebýt pověrčivý a báchorkám o netvorovi z bahna nevěřil, ale přesto ho nakonec zjištění, že to žádný netvor není, děsilo mnohem víc, než kdyby jím skutečně byl.
Protože jestli za tím zlem z lesa stál člověk, musel to být někdo z panství. Široko daleko nikdo nežil, pokud nepočítal vesničany ze vsi, která ale stála od lesa několik kilometrů. Ale kdo by byl něčeho takového schopen? Znal každou duši, která se na panství kdy objevila. Nechtělo se mu věřit, že by se Crinu pokusil zabít někdo z nich.

Byly úplně všude. Malé, mastné, ulepené otisky. Červené, hnědé, zelené. Každá ta barva vypadala hrozně nepřirozeně, chemicky.
Čím je to ta Hermiona sakra krmí?
Otisky rukou „zdobily“ dveře zhruba ve výšce jeho kolen, skříně a komody, kde se neposedné ručky pokoušely otevřít a vyrabovat zásuvky. Otisky byly i na knihově, na podlaze… a na jeho poznámkách k současnému výzkumu z lektvarů!
„Hermiono!“ zařval. „Co to má znamenat?“ zvedl vyčítavě ušpiněné papíry.
„U Merlina, Severusi, čistící kouzlo snad ještě umíš, ne? Pulírexo,“ mávla hůlkou netrpělivě a odběhla do obývacího pokoje, kde se jejich děti právě rozhodly otisky ozdobit tapety na stěnách.

Poprvé se to Joštovi stalo v sedmi letech. Už ho před tím varovali, ale byl v pokoji sám a trochu ho to vyděsilo. Na druhou stranu chuť zakázaného ovoce a rozechvělé mrazení v podbřišku evokovalo dobrodružství.
Chvíli se jenom díval. Nejistě. Odhodlával se. Pak váhavě natáhl ruku.
Pozdě.
První cizí dveře, které se znenadání objevily na stěně jeho pokoje nenávratně zmizely a zůstal po nich jen otisk kliky v omítce.
Jak stárl, otevřel mnoho dalších dveří a spoustu věcí pochopil.
Rozum mu říkal, jak je dobře, že ty úplně první otevřít nestihl, ale lítosti nad promarněnou příležitostí se nikdy nezbavil.

Přímo ze stěny se vyloupla drobná postava. Mávla rukou a pavučiny stržené větrem se až na přilepená vlákna od obou lapených oddálily.
Muž vrazil Ladě i Břetislavovi do rukou jedovatě černozelený oblázek. „Chrání proti pavoučímu jedu,“ vyhrkl. „Co tady pohledáváte?“
„Jsem správce pozůstalosti. Totéž bych se chtěl zeptat já vás, pane Vulpesi,“ opáčil Břetislav důstojně.
„Najali mě, abych prozkoumal otisky zbytkových kouzel. Když jsem je zkusil vyvolat, vylítly na mě ty potvory,“ zavrčel Evžen. „Hlavně už nezmatkujte s ohněm, nebo mi to tady všechno zničíte.“
Lada učinila smířlivé gesto: „Myslím, že máme stejný zájem.“
Evžen i Břetislav přisvědčili oba zároveň.

„Dala mi facku,“ prohlásil ublíženě, třel si červený otisk na tváři.
„Hm,“ zamumlala roztržitě, nebylo jasné, zda ho vnímá.
Opatrně vyndala z trouby pekáč a spokojeně se usmála.
„Dej si mandlový koláček,“ pobídla ho.
„Děkuju.“.
„Vynikající, že?“ zeptala se se svojí vrozenou skromností.
„Ano, ale…“
„Copak?“ přerušila ho s obavami. „Mandle máš přece rád…“
Spolknul poslední sousto a pokusil se vrátit k tématu.
„Proč mě praštila?“
„Milý Neo, vážně to nechápeš?“ zakroutila Vědma hlavou. „Řekla bych, že tvoje reakce na její prohlášení, že tě miluje, nebyla nejvhodnější…“
„Co řekl?“ zajímal se Morpheus, vstoupivší do místnosti.
„Takže jsem fakt Vyvolený? Super!“

Za úsvitu sa Merlin potkýnal dolu schodmi, zíval, a bdelou časťou mysle dúfal, že nikoho nestretne... až kým pred kuchyňou nenarazil na Gwen.
V prvej chvíli sa zľakla. Potom spoznala Merlina, vydýchla si, a vzápätí sčervenela.
„Gwen?“ Merlin sa spýtal váhavo. „Všetko v poriadku?“
„Ja som... len či... vieš o tom, že...?“ Zasekla sa. Z vrecúška vytiahla zrkadielko, čo dostala od Lady Morgany, a nastavila ho Merlinovi.
Na pravom líci mal v spánku otlačený ornamentálny vzor výšivky, ktorý obaja spoznali. Artuš mal tú tuniku na sebe včera večer na hostine.
„Ah, Gwen...“ Merlin preglgol. „Na to existuje úplne logické vysvetlenie...“

Otevřel dveře, za nimiž před okamžikem zaslechl podezřelý zvuk.
Osoba v místnosti stála skrytá ve stínech, přesto si všiml, jak sebou nepatrně trhla.
"Brumbále? Co tady děláte?" nenamáhal se zjemnit chlad v hlase, poněvadž ředitele celý večer neúspěšně hledal. Potřeboval mu podat hlášení o tom, jaký je Potter malý-zatracený-arogantní...
"Jen jsem se chvíli věnoval tomuhle starému zrcadlu," vysvětlil s letmým úsměvem. "Pokaždé je příjemné vidět, jak dostáváte k Vánocům ponožky."
Severus přistoupil k zrcadlu.
Nespatřil nic, vybral si záměrně špatný úhel. Jen kousek pod úrovní očí zahlédl otisk ruky, jíž Brumbál ještě před chvílí hladil Arianu po vlasech.

Byli nejlepší. Elita. Dokázali přemístit všechno, co nebylo přibité a co bylo, to odbili a přemístili taky.
Teď se plížili ventilační šachtou a domlouvali se němými signály. Jeden z nich opatrně nahlédl do místnosti pod sebou. Subjekt byl v koupelně a objekt ležel na stolku. Rychlá výměna a pak honem pryč!
Pro Němce na Východní frontě začalo peklo i přes -30°C. Temné stíny se zářícími čepelemi a škodolibým hihňáním rozřezávali na co přišli.
---
Mace Windu vyšel ze sprchy a ihned ucítil poruchu v Síle. Bylo však pozdě. Po vetřelcích zůstal jen špinavý otisk boty na podlaze a narezlý dvouruční meč.

„Takže...“ začal Mort. Byl pořád vyhublý, uhrovitý a nejistě se ošíval.
„HMMM?“
„Takže naše přesýpací hodiny jsou jako otisky duše?“
„ŠAŠCI MAJÍ HODINY BAREVNÉ, ALE PÍSEK UVNITŘ TEMNÝ, TY ELFÍ JSOU PLNÉ ROZTOMILÝCH OZDOBNÝCH PITOMŮSTEK, STRAŠPYTLOVÉ MAJÍ HODINY MALÉ... TAKŽE ANO, DALO BY SE TO TAK ŘÍCT.“
„A všichni mají hodiny?“
„ANO.“
„I veliká A'Tuin?“
„ANO.“ Zubatý úsměv.
„Kde? A jaké jsou?“
„NEVÍM,“ řekl Smrť a mrknul.
A Mort před sebou uviděl celou Zeměplochu a obrovskou masu vody, jak se valí přes okraj a s řevem padá do otevřených úst vesmíru... a pořád... bez ustání celou věčnost.
A najednou věděl.