Divadlo Járy Cimrmana

„Je mi líto, slečno Farmářová, ale dnes to bude opět pouze dostatečná. Pomněnky jste mi pověděla moc pěkně, ale proč se, prosím vás, pokaždé musíte vytasit s těmi zapomněnkami? Dnes jste mi jich řekla nejméně pět. Například ten kyanid nikelnatý. Koho zajímá, že je jablkově zelený? Nebo přesné datum narození a křtu Johana Gregora Mendela. To jsou zcela nepodstatné informace. Doporučuji vám, abyste si při učení častěji hnětla jíl.“
Farmářová se šla zkroušeně posadit zpět do škamny, slzy na krajíčku.
Pomocný učitel Poustka s povzdechem zaklapl notýsek. Někdy měl vážně pocit, že před tou Cimrmanovou reformou byla kantořina jaksi radostnější...

Žbluňk!
„*×÷*×ß*!!!!“
Zachoval se jako kretén. Ano, teď to bylo jasné.
Teď. Předtím celý jeho vesmír tvořil ten kus salámu a fakt, že na něj prostě MÁ chuť. To, že salám ležel nad kbelíkem s vodou, jaksi nehrálo roli.
Kdyby aspoň ty zatracené stěny tolik neklouzaly.
Šmudla proklel Děda Vševěda i celý pohádkový les a dál statečně šlapal vodu.
Však on něco vymyslí.
Ano.
Určitě.
Každou chvíli na to přijde.
Ehm...
„Pomóóóóóóóóóc!!!!“
Chvíle ticha.
Dupot sedmi párů nožiček.
Žbluňk! Žbluňk! Žbluňk! Žbluňk! Žbluňk! Žbluňk! Žbluňk!
„Ehm... ahój, klucí... je tu trochu těsno, co?“
Chvíle ticha.
„Šmudlo, ty seš takovej vůl!“

Všichni herci do posledního měli tento instinkt dokonale vycvičený. Sešli se právě ve chvíli, kdy se zkouška začala nezvratně hroutit. Dobře věděli, že teď začne ta zajímavá část.
Principál to věděl taky, jen o několik minut déle odmítal opustit své iluze.
Ale když se Standa poosmé přeřekl ve větě o pěti slovech, vzdal to i slovutný mistr.
„Pane principál...“ zaprosila Anežka.
„Tak jo,“ povzdechl si, „tak Vane vichr z hor, no...“
A zatímco se ansámbl nadšeně pustil do tahání kulis a srdceryvných zvolání, popřemýšlel tiše nad tím, jestli to se svojí teorií oživlého dřeva přece jen o pár kroků nepřehnal.
***
Fandom: Jára da Cimrman
Pozn.: Já vím, že na to, jak je to vtipnej fandom, to vůbec není vtipný, ale znáte to, bod je bod. :o)

Poznámka: Morseovku neumím a podle toho to vypadá, ale jak se tady tak říká: Bod je bod. :D
Paní Louková vešla na poštu a přistoupila k okénku.
„Louková, mám tu telegram.“
„Ach, ano. Hned to bude,“ odpověděl pracovník a vytáhl papírek s tečkami a čárkami.
„Vazena pani Loukova, STOP Vas syn bohuzel zahynul. STOP Smrt nastala na pitevnim stole. STOP
Ne, počkat.
Na pitevnim stolee.
Ne promiňte. On to Hrubý hrozně špatně zapsal. Ty dvě tečky nejsou ee ale i. Celá ta věta je špatně.
Smrt nastala na bitevnim poli. STOP Uprimnou soustrast. STOP Plukovnik Kotek, 13. jizdni divize. STOP“
Žena propukla v pláč.
„No tak, paninko, nebrečte mi tady. Ten stůl v tom byl vážně úplně nevinně!“

Vojáci, kteří měli hodinky, místo míření hleděli na svoje ručičky. Desátník Pokojský hodinky neměl, takže napjatě sledoval ciferníky spolubojovníků.
Vtom z protějšího zákopu vyskočil muž řva: „Aby vás husa kopla, vy mameluku! Takhle pošlapat moje největší dílo! Tušíte vy, nemehlo jedno, co mi dalo práce ukecat hlavy pěti mocností? Řeklo se jasně: přesně v jedenáct! Je jedenáct hodin a devět minut! Jak k tomu děti přijdou? Nemůžete si nařídit hodinky, vy trdlo?"
Když desátník zjistil, že bojoval celých devět minut přesčas, popadl ho vztek. Zvedl pušku a pokusil se pomstít.
Naštěstí bylo jedenáct jedenáct, jak raněný po ošetření pečlivě dosvědčil.

Režisér se z kulis povzbudivě zadíval na Vodníka. Jeho vlastní basista teď ležel v posteli zelený střevní chřipkou, ale naštěstí se i mezi plzeňskými činoherníky našel jeden slušný bas. Na rychlé zkoušce všechno vypadalo uspokojivě a jeho urostlá postava se na kameni uprostřed jeviště dobře vyjímala. Jen občasné zakymácení, když chňapal po rusalkách, naznačovalo, že si v roli není tak úplně jistý.
“Hou, hou, hou!” smály se rusalky a orchestr začal hrát předehru k první Vodníkově árii. Zelený muž na kameni se zhluboka nadechl.
“Proč bychom se netěšili...”
Režisér hlasitě zaúpěl. Pozvat na záskok Karla Infelda Prácheňského byla kardinální chyba.

Celý den naslouchal úpěnlivým modlitbám. Pravda, už jich zdaleka nebylo tolik, co dřív. Ale byla to fuška, pořád jen „nedej zahynouti“. Neustálé prosby a stížnosti. A kolik zneužití svého jména k pochybným účelům už musel strpět! Celý ten patronát ho poslední dobou nějak vyčerpával.
„Teď mě neruš, Jene Ámosi, mám tu nějakou práci,“ řekl Václav, uvelebil se v křesle a nasadil si sluchátka.
„Proč bychom se netěšili, když nám Pánbůh zdraví dá, zdraví dá...“
Po svaté tváři se rozlil blažený úsměv. Jeden si občas musí od toho věčného „nebojte se, nedám“ trochu odfrknout. Díky Bohu za Cimrmany, povzdechl si spokojeně.

Fandom: Vy ho stejně hned uhodnete, ale radši prozradím až na konci.
Milý Gusto!
Doslechl jsem se o Tvém plánu v oblasti stavebnictví a touto cestou Ti chci nabídnouti své služby.
Podle mého totiž nejde o nic jiného než o dobře sestavenou hromadu různě dlouhých železných tyčí a já mám v této oblasti rozsáhlé zkušenosti, neboť jsem vloni pracoval tři měsíce v kovošrotu a o skladování železa toho vím spousty. A také ti mohu napsat divadelní hru ku příležitosti slavnostního odhalení.
Dej mi vědět, kdy mám přijeti, mám známého u dráhy, takže u Tebe v Paříži budu cobydup.
Tvůj Jára
PS: Gusto, přidej tomu čtvrtou nohu, jen tři tu věž prostě neudrží.
____________________________________
Fandom: Jára Cimrman

Fandom: uvidíte na konci
„A tuhle daguerrotypii babičky udělal strýček Arnošt,“ ukázal táta synkovi.
Postava byla nezřetelná, rozmazaná.
„Arnošt byl náš génius. Nemohl studovat, a tak aspoň bádal doma,“ zavzpomínal tatínek. „Později se hodně zajímal o to, jak zachytit podobu na papíře. To ještě daguerrotypie nebyly. Jednou napsal, že už ví, ale ještě to potřebuje vylepšit. Ale pak odjel na cesty a někde ve Francii potkal v hospodě nějakého vědce, povídali si o tom a zanedlouho se ten pán přihlásil jako vynálezce. A náš Arnošt nic.“
„Teda, to je nespravedlivé.“ Syn se zamyslel. „Taky bych chtěl něco objevit. Třeba…“
Tatínek se usmál. „Uvidíme, Járo.“
(fandom: Jára Cimrman)

Téma: Přítulný domácí mazlíček
Fandom: Jára Cimrman - Dlouhý, Široký a Krátkozraký
A tak jsem tu zbyl jen já, Bystrozraký. Každý si myslí, že pohádková postava musí věřit ve šťastné konce, ale to není pravda. Když tak pozoruji prince Drsoně, jak se nedokázal v pravou chvíli vložit do věci a ostrouhal, přepadá mě trudomyslnost. A od té doby, co Široký vypil otrávené jezero a Dlouhý nepřežil srážku se vzducholodí, mám černé myšlenky stále častěji. Naštěstí mi Děd Vševěd poradil, ať si pořídím přítulného společníka na cesty.
Vzal jsem pečlivě naostřený klacík a šťouchl do něj. „Zpívej!“ A on zpíval, i když nechtěl. A jak krásně!
Na trudomyslnost jsou ze všeho nejlepší trpaslíci.