Divadlo Járy Cimrmana

-Drahý, jsi si jistý, że našeho syna chceš pojmenovat zrovna takhle?
-Drahá Matyldo, už jsme o tom přece mluvili. Jedno děcko pojmenuješ ty, druhé já.
-Jen jsem se chtěla ujistit. Jestli jsi to třeba nepřehodnotil. Víš, mám obavu, že s takovým jménem... Aby to nebylo jako nomen omen. Aby náš syn náhodou pak nebyl třeba zlý.
-Nomen omen, to jsou výrazy... Matyldo, že ty sis zase četla?!
-Mhm...
-No vidíš, k čemu to vede. Abychom to ale nezamluvili. Tamtoho si pojmenuj, jak chceš, ale tenhleten, to bude Drsoň. Konec konců, je to královský syn; když bude trochu razantnější, tím líp.

„Náčelníku,“ ozval se lékárník Šofr, „touhle bílou plání jdeme už třetí den a pořád nemá konec. Jenom tady mrzneme. Nevím jak tobě, ale mně tahle výprava už leze krkem. Co takhle otočit se a hajdy domů. Do Prahy, do Podolí, do lékárny.
„Vojtěchu, tyhle argumenty vnášejí do našich řad nejednotnost a zmatek,“ zareagoval rozčileně Karel Němec. „My musíme fungovat jako tým a táhnout za jeden provaz, rozumíš?“
„Karle, ale my provaz nemáme,“ ohradil se Frištenský. „Na seznamu nebyl.“
„Lehni a mlč,“ zbrunátněl náčelník. „A ty, Václave, jako pomocný učitel, to tady Varlovi vysvětli. A teď všichni směr sever, pochodem vchod!“

Ruce se mu trochu potily, když jí zakryl oči. Vedl ji přes hory a přes údolí. Vždy ji upozornil na vyvrácený strom, aby nezakopla.
„Už to bude, Koloději?“ špitla.
„Ještě chvíli... teď!“
Stáňa zamžourala. Stáli na úpatí Nízkých Tater a kolem hořely ohně. Při pozornějším zkoumání plameny tvořily nápis: „MILUJU TĚ STÁŇO!!!“
Poslední z vykřičníků se podezřele rozlézal směrem k Liptovskému Mikuláši.
„Ach...“ vydechla a pevně ho objala.
„Líbí... to jsem rád. A ještě...“ rozpačitě zašátral rukou v kapse. Na zem vypadlo několik požmuchlaných postav. „Smyčcové kvarteto! Potom je sníme.“
Dobrý konec může mít každý, milé děti. Stačí držet pospolu.

Po neúspěchu na poli operním Cimrman na hudbu nezanevřel. Navštívil klasický balet a poté dlouze pozoroval ptáky na hladině Vltavy, mumlaje "žádné špičky, ani piruety ... ". Promýšlel nový styl.
Uspořádal v liptákovské hospodě konkurz a nazítří již kráčel v čele svého hejna kolébavou chůzí hodnou Konrada Lorenze. Trpělivě své svěřenkyně učil napodobovat půvabné komíhání hlavou a sborové gagání. (Stal se tak nevědomky původcem termínu "gag", kterým zkoušky u rybníka označili sousedé.)
K premiéře baletu "Kachní rybníček" však nedošlo. Primadona nesnesla neustálou Cimrmanovu kritiku, že není dost tučná, čímž tragický závěr - upečení s knedlíkem a zelím - bude působit nerealisticky, a roli odřekla.

Frank co nejvíc zatočil hamaku se spícím Ferdou. Pak ji pustil. Ferda se náhle ocitl v té nejdivočejší bouři u mysu Horn.
Jára Cimrman dokázal problém čtyř barev. V noci, pod dekou a obyčejnou tužkou.
Trpaslík mrknul přes ramínko, kachničková kůže, očička vyvalená strachy. Jdou po něm! Chtějí vědět, o čem se mu zdává!
Sauron se nějak ohnivě dívá na Otesánka, pomyslela si Ježibaba. Dneska po večerce si musím dávat bacha. Nebo jim podstrčit Voldemorta.
Když na něj začal mluvit ten hlas, byl opravdu unavený. "Jdi do Al Sams la Laisa," vykřikl. Metatron byl z Mariánského příkopu zpět v momentě.

Termín cliffhanger bývá odvozován z díla T. Hardyho.
Ovšem pravdou, zakopanou lstivými chamtivými literáty pod nános lží, zůstává, že prvním byl, jak jinak, Cimrman.
Pravda, Hardyho dílko vyšlo roku 1873. Cimrman zajisté ještě nebyl, jsa věku -1 až 4 roků, nikterak známým literátem.
Leč v písemnostech Cimrmanových, konkrétně na nákupním seznamu, nachází se někým zapsaný Járův zřejmě první námět.
Pár zelených očí (sic!) končí:
„Pepíček visel nad propastí, visel, zub vyražen, čekal.“
Později Cimrman prosazoval termín „vyražzub“, českou obdobu cliffhangeru. Termín se ale neujal. Po několikeré čtenářské dezinterpretaci od něj Cimrman sám upouští, řka, že se jinak u dentisty nedoplatí.

"Pane Hynku, zrovna když jste byl kontrolovat stráže, přišel rozkaz," oznámil Smil Flek z Nohavic.
"Tak nám to, Smile, přečti," vybídl ho přednosta svatováclavské kanceláře.
"V Blaníku, dne 29. září 1938: Vážnost situace mě nutí jednat-"
"Zatím to zní nadějně, ale nemůžu se zbavit dojmu, že mě zase čeká zklamání," ozval se rytíř Veverka z Bitýšky.
"-neustálé tahanice o nedostatkové slamníky narušují morálku vojska. Vydávám proto nařízení, aby velitelé oddílů vytvořili pořadníky, které zajistí, aby se vojáci v držení výše uvedených předmětů spravedlivě prostřídali."
"Moudré rozhodnutí," řekl uznale přednosta. "Co o tom soudíš ty, Veverko?"
"Že jdu zpátky do šatlavy."

Nejdřív jsem se málem utopil v té odporné zasmrádlé břečce v bečce. Nemyslete si, já jsem dobrý plavec, ale víc než dva dny nevydržím. Už jsem myslel, že je se mnou ámen, ale On mě v hodině čtvrtjedenácté zachránil.
Ubytoval mě v pohodlném kvartýru, měl jsem pokojíček jako klícku. Krmil mě, dokonce mi namasíroval záda namožená z toho kraula. Aku - presura tomu říkají, ale na baterie ten klacík, myslím, nebyl. To vám byla úleva, až bych zpíval!
A teď by se mě chtěl zbavit? Tak to NE! Jen doběhnu pro svojí Máňu a hned jsme zpátky. Jako že jsem trpaslík!