Hlava XXII

Plukovníka Cathcarta učili, že voják je buď živý, nebo mrtvý. Bylo to dobré dělení. Každý věděl, na čem je, a měl své místo v kartotéce, případně na pomníku hrdinům.
Ale ten bídák Clevinger – a to nebyl ani důstojník! – nejen, že se z letu nevrátil, a nemohl tedy být zapsán mezi přeživší, on při něm ani nezemřel, a nemohl tedy být zapsán mezi padlé. I dezerce by byla přijatelnější, naneštěstí všichni svědkové tvrdili, že se prostě rozplynul ve vzduchu.
Taková situace byla proti zvyklostem. Proti rozkazům. Plukovníku Cathcartovi to přišlo až amorální. Rozhodl se, že Clevingera odsoudí za dezerci in absentia.

Plukovník Cathcart se užíral. Měl pocit, že si ho nadřízení neváží. Aby také ne, když jeho jednotka už týden neprovedla kvůli tomu pitomému děšti jediný nálet. Ale to se změní. Plukovník se zadíval na mapu. Nejdál od linie pěší podpory ležela Bologna, strategický bod nedotčený spojeneckými silami.
„Podplukovníku Korne! Rozhodl jsem se, že se dobrovolně přihlásíme na nálet na Bolognu.“
„Připadá vám, že máme příliš vojáků?“
„Máme příliš nevyužitých vojáků. Konečně dostanou šanci získat nějaká ta vyznamenání.“
„In memoriam.“
„O těch se generál Dreedle nedávno vyjádřil pochvalně. Jsou hrdinská. Prestiž se nám zvýší bez ohledu na výsledek, není to úžasné?“