Za dveřmi

Stojí za dveřmi. Nervózně přešlapuje, crčí z něj voda a vypadá, že se každou chvíli rozbrečí. Nebo že někoho zabije. Asi bych mu měla sehnat ručník. A pohlídat si únikovou cestu.
Nasadím profesionální chápavý úsměv a otevřu dveře. Normálně bych mu teď měla vysvětlovat pravidla služby a nechat ho podepsat GDPR, ale když vidím, jak se třese a obezřetně rozhlíží, rozhodnu se to odložit na později. V konzultovně chvíli nejistě přešlapuje, ale nakonec zvolí hluboké křeslo v rohu a schoulí se do něj. Vypadá vyděšeně a zničeně.
„Co vás sem přivádí?“
„Oni… chtěli mě…,“ odmlčí se, nejistě se rozhlíží. Pak sebere odvahu, podívá se mi do očí. „Chtěli mě utopit.“
Jsem zvyklá slýchat různé příběhy, ale stejně mě jeho první věta zarazí.
„Chtěli vás utopit…“ zopakuju po něm a čekám, jestli to nějak rozvede.
„Bylo to nedorozumění. Já jsem… prostě jsem fakt nechtěl, aby to takhle skončilo, ale ono se to všechno semlelo hrozně rychle a najednou jsem se topil. Kdyby tam zrovna nebyl plavčík, tak bych se z tý řeky nedostal.“
Nic z toho, co říká, mi teď nedává smysl, ale to se na začátku stává běžně. Vím, že se pak budu muset doptávat, abych celý příběh pochopila, ale teď potřebuje hlavně prostor dostat ze sebe nejsilnější emoce.
„To muselo být děsivé. Chtěla bych moc ocenit, že jste přišel. Jak se teď cítíte?“
„Asi vyděšeně. Vůbec nevim, co budu dělat, nedokážu si představit se prostě vrátit domů.“
Sedíme v křeslech. Mluvíme. A dílky skládačky postupně začínají dávat smysl.
„Chtěl jsem si s ní jen popovídat… děcka by v lese neměly běhat samy, no ne? A nosit vobčas dámský oblečení přece taky není nic špatnýho, to je jen takovej koníček. Jenže ten chlap to prostě blbě pochopil a než jsem mu to stihl vysvětlit, už na mě běžel se sekyrou.“
Nechávám ho mluvit, naslouchám, dávám mu prostor to všechno zpracovat. Ale brzo vím, že na tohle jedna konzultace stačit nebude.
Když se dostaneme k plánování co dál, nabídnu další setkání, kontakt na psychoterapeuta a podpůrnou skupinu. A pak si vzpomenu…
„Vlastně ještě něco bych tu měla. Je to nový projekt, zatím v takových provizorních podmínkách, ale kolega se snaží v Krkonoších rozjet terapeutickou komunitu.“
Podám mu letáček Záchranné stanice, potřesu rukou a vypustím ho do světa.
Špatných vzpomínek ho nikdy nikdo nezbaví. Červenou bude asi už vždycky nesnášet. Ale aspoň něco pro něj udělat můžeme. Dát mu nový domov.