Mycélium

Astrální pláně byly plné ... ticha. Ony byly pryč. Nic nového, ale pro Lucase to stále ještě byl nezvyklý pocit. Mohl se spojit s Obludou, ale na její osobitý styl měl teď příliš melancholickou náladu.

Střih.

"... vy, Pinkertino Wardová, berete si za plného vědomí přítomného Paula Langera..."

Lucas se zadíval na Pinky a měl pocit, že mu pohled krátce opětovala. Nemožné, přece je pořád v nenápadnosti.

Co tady vlastně dělá? Promluvit, nebo mlčet navěky? Zjistit, jaké pocity v něm tohle formální zpečetění vyvolá? Je tohle skutečná realita a jeho tiché pláně pouhé urrümaë, nebo naopak? Co je tady ta důležitá otázka?

Giles Hildebrandt pozoroval mladou dívku před sebou, jak nervózně usrkává gömeršaül z porcelánového šálku. Zkoumal ji a přemítal, jestli to, co se právě chystá udělat, mu bude moci někdy odpustit.
Byl čas na oběť vyššímu dobru. Slečna Pinkertýnka nebyla Lusův typ, ale ona do něj byla zakoukaná. On roste do cynického cílevědomého muže, ona je neprůbojná a nesebevědomá. Možná kdyby Luse nevychovával jako Össeana, možná by se jejich životy proťaly naprosto přirozeně, takhle ale bude muset zamíchat kartami, aby mu ona zůstala po boku.
Nepozorovaně sklouzl do transu a začal svou práci.
Koneckonců o život oloupil už i svého syna.

Mám tě tak rád, děťátko. Budeme pořád spolu. Nikdy ti neublížím a nedovolím, aby se ti přihodilo cokoliv zlého!

Co bys dneska rád dělal, synku? Hrál si s dinosaury? Proč ne! Na učení bude čas někdy potom. Až na to budeš zralý.

Tenhle čajík ti nechutná? Tak si vyber sám! Rooibos s vanilkou? Skvělá volba, už beru konvici!

Ano, je to nejtěžší jazyk vesmíru. Něco lehčího? Italština? Proč ne!

Já vím, že nejvíc ze všeho miluješ lyžování. Ne, není důvod, proč bys v něm nebyl nejlepší. Věřím ti.

Otec a syn zažívali báječné časy.

A svět, jak ho známe, skončil.

Hodiny v pracovně odbíjely zcela nekřesťanský čas, ale kardinál ještě pracoval.
Možná to opravdu přeháním, pomyslel si ve chvíli, kdy do místnosti vstoupil přelud.
Brýle s černými skly, vlasy se žlutými a fialovými pramínky, na zádech podivná kovová kytara.
Richelieu zamyšleně přikývl, serval ze závěsů šňůru a začal se přivazovat k židli.
„Mám halucinace. Otrava? Každou chvíli se tu mohou objevit zpívající houby a poradit mi, ať vyskočím z okna. Defenestrace je sice v dnešní době populární, ale nemusím tu snad dělat všechno sám!“
„Takže si se mnou to botrytické víno z Rasteau nedáš?“ zeptal se John Broderick bývalého kolegy.

Karty byly rozdány, ovšem zůstávalo otázkou, jakou roli kdo zastává. Kdo je hrdina, strážce, chlupatá potvora a hlavně – který z nich je ve skutečnosti podvodník?
Lucasova paměť se pomalu otevírala, ale stále nevydala všechny poklady. Z jeho pohledu se to zdálo jasné – on je hrdina, který pomocí svých nově nabitých psychotronických schopností zažene sgena – chlupatou potvoru, zatímco strážce tajemství Aöhrlëmëgerl oběma našeptává, jaký je další krok.
A je potom Aš~šád podvodník? On to zase mohl vidět opačně, čili podvodníkem tu zůstával Lucas.
Prsty chaosu se natahovaly. Ničemu se nedalo věřit. Ani té perfektně vytrénované paměti.
A Aš~šád to věru neusnadňoval.

Dívat se, jak spí, bylo útěšné a děsivé zároveň. Obočí měl - jako ostatně pořád - preventivně svraštělé, ale jinak byl jeho výraz uvolněný. Vypadal... uspokojeně. Skoro až moc, na někoho, kdo se tu měl svíjet v nepříjemném dojezdu po první aplikaci
räwë.
Aöhrlëmëgehrl tiše obrátil oči v sloup.
Jak jen mohli provést takovou pitomost!? Kdy se to tak zvrtlo?
Couvl o další krok. Ode dveří ho dělil sotva půlmetr, když profesor otevřel oči.
"Víš, že odejít bez rozloučení je tady na Zemi TAKY neslušné?"
"Nečekáš, že ti na to ještě skočím, že ne?"
"Doufám!"
Smích.
A podezřelý nedostatek morální kocoviny.
Fascinující.

Když se TO stalo, vyklouzl Giles ze své pracovny s lehkostí, která ho samotného překvapila. Neohlížel se - žaludek měl odjakživa silný, ale určité obrázky mít vypálené na sítnici přece jenom nechcete. Jen dostat krev z koberce bude hrozná fuška.
Tak jo. Hotovo. Nemá tělo. Mnohaletý balanc na příšerně nabroušeném ostří tady končí. Všechno bylo připraveno, poskládáno a ukončeno. Nápovědy nastraženy. Na zbytek událostí už nebude mít vliv. Maximálně na ně může dohlížet. Koukat přátelům přes rameno. Nebo - uchechtl se - jít zatím na fakultu strašit své studenty. Beztak se mimo zkouškové akorát flákají. Vyrazil ulicí. Spokojený. Definitivně mrtvý. A definitivně svobodný.

Když se profesor po čtyřech dnech (nutných diplomatických rozhovorů, obrušování hran a vysvětlování, že jeho syn není úplný kretén) odhodlal zavolat svému drahému příteli na Össe, ještě se trochu třásl. K jeho překvapení vypadala Jeho Eminence spíš pobaveně.
"Klid. Tohle zvládneme. Vzpomeň si na svou pubertu, to pomáhá."
"To nemůžu," povzdechl si Giles. "V podstatě jsem ji proležel v knížkách. A vůbec, jak ty to můžeš posoudit? Co nejstrašnějšího jsi mohl provést?"
"Hmmm... zamyslím se. Slyšels tu historku o Giddhörské univerzitní knihovně a sekci nejposvátnějších Knih Akküttlixových, mezi které někdo záhadně propašoval náklad Toma of Finland?"
Dlouhé ticho.
"Tak vidíš."