DMD č. 20 pro 20. 4. 2013. Téma: Vedlejší kolej

S hlasitým hvííít se projela na své kolečkové židli přes celou kancelář, na konci se ještě párkrát zatočila dokola, zatřepala nožičkama nad podlahou, vzápětí nasadila zcela vážnou tvář a zasedla ke stolu. Být ministrou školství je totiž velmi vážná činnost a ona ji vykonávala svědomitě. Fialový diář hlásil, že za minutu ji čeká první oficiální schůzka.
„Můžeš,“ houkla do bzučáku a dveře se otevřely. Ministr(a) dopravy a dolevy vstoupil s velmi upoceným čelem.
„Náročné ráno, drahý?“ tázala se ministra svého nelegálního chotě.
„Hrozně. Krotil jsem tramvaje. Dvanáctka pořád nejezdí dopředu. A dvaadvacítka mi neustále utíká na koleje, které nejsou její.“

Mašinku Tomáše už by asi nikdo nepoznal. Rezavé piliny kolem motoru. Nalomený ušmudlaný komín. Oprýskaný kdysi modrý modrý lak. Zasekané pásy, zablácená kola a jedničku na boku nahradila nula. Mašinka už se vůbec neusmíval, lesklé velké oči pohaslé a propadlé. Tvář zbrázděnou hlubokými vráskami se zažraným dehtem a špínou.
Z komínu dýmal povislý proužek kouře.
Vagónky už dávno nevozily lentilky ani perníčky, ale ani termixy. Vlastně nevozily vůbec nic. A tak se Tomáš smutně potácel na své vedlejší koleji a jeho domovské nádražíčko na ostrově Sodor v nedohlednu. Tak to totiž bývá, když se lokomotiva zavčas nepřemístí do technického muzea.

„Doba je plná –„ začal Ray.
„- zvláštních, neuvěřitelných, úžasných -“ pokračoval Billy.
„- existencí,“ dokončil Pearl.
Malcolm neřekl nic, jen dlouze potáhl z cigarety. Studio se topilo v namodralé mlze a Artura, usazeného na samém okraji staré pohovky, to nutilo ke kašli. Přesto by odpřisáhl, že nikdy v životě nebyl šťastnější. Londýn. Svoboda. A hvězdy na dosah.
„Třeba Brian Slade,“ řekl plaše.
Ray vyskočil. „Ano! Brian je naprosto neuvěřitelný!“
„Zcela uctíváníhodný,“ pokračoval Billy.
„Neochvějně originální,“ dokončil Pearl.
„Anebo Curt Wild,“ řekl Artur.
„Ovšem Curt je šílenec,“ ušklíbl se Ray.
„Na vedlejší koleji,“ pokračoval Billy.
„Ztracená existence,“ dokončil Pearl.
Malcolm vypustil souhlasný kouřový signál.

Lindsay seděl v důstojnické jídelně. Sám. Doyleová si odpykávala svůj trest, Martin jí dělal na hlídce společnost, morous Wilkins po ranní službě vyspával a Dobbler od střetu s Nemesis neopouštěl marodku ani na jídlo. Z karafy si nalil zbytek vína. Sotva v něm však smočil rty. Chutnalo kysele a o to kyseleji, že mu chyběla lidská společnost. Byl zvyklý, že mezi důstojníky hrával první housle. To on býval středem pozornosti. Ale teď o jeho společnost nikdo nestál. Dokonce ani jeho směna ho nepostrádala. Dokázala ho nahradit malá, drzá holka. Znechuceně odložil pohár.
Toho večera Harris dostal Lindsayovu žádost o přeložení.

Jsem v pohybu. Sleduji vlaky spěchající po vedlejší koleji a občas zachytím výraz těch, kteří v nich sedí. Temné tváře bez výrazu. Občasný úsměv.
Příběhy jsou jako nádraží. Stojím v jejich středu a okolo mě proudí cizinci, kteří jsou jinak jen šmouhami míhajícími se za ušmudlaným oknem kupé. Někdy k nim přistoupím blíže a prohodíme pár slov. Někdy jsou zajímaví a chytří, jindy hloupí a někdy zůstanou stejnou záhadou jako záblesky tváří v pohybující se tmě. Snažím se jim nevysmívat a nepodvolovat se svému strachu z neznámého. Chápu, že na nádraží jsem pouze hostem a údělem hosta je slušné vychování.

Jede vláček kolejáček, tadam, tadam.
(Řada maringotek hrkotá po prašné cestě.)
Jede vláček kolejáček, tadam, tadam, tadam.
(Odehráli svoje na minulé štaci, někdo tleskal víc, jiný míň, další třeba vůbec, jak už to chodí. Sbalili scénu a přesouvají se o městečko dál. Na novou pouť.)
Jede vláček kolejáček, tadam, tadam,
my sedíme v kupéčku,
vystrkujem hlavičku,
tadam.
(Principál přepočítává tržbu, tragéd si vylepšuje přednes. Akrobat jde vedle koní.)
Jede vláček koleják,
kdo se vláčí v prachu, mláčí,
za koněma ve bodláčí,
ten je pro nás darebák.
(Satirik mává pouťovému vláčku plnému pasažérů.)
Jede vláček koleják
dokolečka dokola!
(Soubor pokračuje dál.)

„Jak se máš, Ianto?“ zeptal se tiše kapitán a položil svému zaměstnanci ruku na rameno.
„Ujde to, pane,“ odpověděl, „V rámci možností.“
Nenáviděl otázky. Nechtěl s nikým mluvit, nechtěl nikomu na nic odpovídat. Jak se asi mohl mít? Lisa byla mrtvá. Jeho svět skončil.
Upnul se k práci. To jediné v jeho životě mělo ještě smysl.
„Co osobní život?“
Ianto vstal, otočil se a nechápavě se zamračil. Co je zas tohle za otázku?
„Mám příliš mnoho práce, pane. Osobní život šel na vedlejší kolej,“ řekl bezvýrazným hlasem.
Jack zaujatě otřel nos o Iantovu tvář. „Hm, a co to takhle skloubit?“

John si už před dávnou dobou zvykl odsouvat city stranou. Jeho matka v tom byla skvělým příkladem.
V době, kdy se do Miltonu přistěhovali Haleovi a on poznal Margaret, byly pro něj obchod a dýmající fabrika na prvním místě.
Vídal ji, jak doprovází Miss Braidy na zelný trh. Jak naslouchá rouhačským řečem Janie Cyliann, mladé irčanské dělnice od stavů.
Jeho kolegové a konkurenti Margaret zmiňovali stále častěji. Dělníci si ji oblíbili. Matka byla úsečná, začínala žárlit.
Pan Thornton se věnoval parním strojům a výnosům Marlborough Mills. Byl by si ani nevšimnul, že jeho srdce na vedlejší koleji nabírá na rychlosti.

Když prošel přepážkou, všechny vedlejší koleje zmizely a zůstala jen jediná. Jeho vlastní.
Opřel si tvář o studené sklo.
Vděčně se ponořil do tmy za zavřenými víčky.
*
"Co ho budíš!"
"Jen zkouším, jestli žije."
Nejistě zvedl oči.
"Do háje," houkl rozčepýřený kluk s brýlemi a hodil po svém společníkovi balíčkem čokoládových žabek. Ten se vítězoslavně ušklíbl.
"Vsadili jsme se, jestli se do konce cesty probudíš," vysvětlil mu. Hodil mu jednu z žabek do klína. "Vezmi si, nevypadáš, že by ti ten spánek dvakrát pomohl."
Netušil, že na cestě zpět už pojede po hlavní koleji. Jako ten nejšťastnější vlkodlak na světě.

Nejvyšší pan železničář zase chodil po Smíchovském nádraží a nebyl spokojený. Černokněžník Zababa ho s nejdelší lokomotivou pěkně doběhl. Ale on to tak nenechá!
Naskočil na drezínu a uháněl za černokněžníkem. „Zababo!“ křičel na něj. „Nejdelší lokomotiva byla podvod! Teď chci být nejdůležitějším železničářem na světě a k tomu potřebuji největší nádraží na světě!“ Zababa se nad tou pýchou pousmál a zablikal očima.
Když se pan železničář vracel, uviděl své nové nádraží. Bylo ohromné, s pelargoniemi za okny. Jen jednu vadu mělo, ale na to přišel nejpyšnější pan železničář pozdě. Stálo mimo hlavní trať, takže přes něj nejezdily žádné vlaky.