DMD č. 20 pro 20. 4. 2013. Téma: Vedlejší kolej

Psal se rok 1667, když Johann Joachim Becher oznámil světu existenci ohnivého prvku, flogistonu, obsaženého ve všech hořlavých látkách. Prvek  bezbarvý, bez chuti či zápachu, který je nehmotný. Odvážný pokus o vysvětlení nejen hoření, ale i například rzi.
Teorie, která byla definitivně vyvrácena Antoine-Laurentem Lavoisierem koncem 18. století, jenž dokázal nutnost hmotného plynu k hoření. Dnes víme ‘vše’ o kyslíku a oxidaci.
Ovšem jako většina nesprávných teorií vedla vědce k zamyšlení a nebýt ní, jak dlouho by tvrvalo, než bychom viděli spojení mezi hořením a metabolismem? Věnujme tedy minutu ticha všem přehlíženým vedlejším kolejím, bez nichž by moderního poznání nebylo.

Odmalička byla ctižádostivá. Někdy až moc, a neváhala jít přes mrtvoly. Už od základky jí říkali šprtka, někdy taky bonzačka. Na gymplu pokračovala ve vyjetých kolejích, na vejšce neviděla důvod něco měnit. Ihned po získání titulu nastoupila do nadnárodní firmy a začala budovat kariéru. Nabídku k sňatku přijala od vysoce postaveného a perspektivního právníka. Topili se v penězích, užívali si život plnými doušky. Pak začal manžel trvat na dítěti. Těhotenství vysloveně protrpěla, porod tomu nepřidal. Když jí ale přinesli ten malý uzlíček s jejími rysy, byla to láska na první pohled. Od té chvíle byla kariéra odsunuta na vedlejší kolej.

Tak jako poslední dobou pořád, byl v pevnosti Northgard klid a většina chlapů, když neměla službu, posedávala v hostinci.
Z nedostatku témat se vzpomínalo na dětství a každý s radostí přispěl svým vtipným zážitkem. Všichni se snažili mít tu nejlepší story o tom, co provedli se svým sourozencem. Jen Poeta seděl v koutě a mlčky upíjel pivo. Taková byla nevýhoda jedináčků... Něměli žádné příhody, kterými by se mohli zapojit.
Po dlouhé době byl odsunut na vedlejší kolej. A překvapivě dneska mu to ani nevadilo. Když je tak poslouchal, divil se že se všichni dožili dospělosti. Vlastně měl krásné klidné dětsví.

V závěru svého života Vincent namaloval několik obrazů, ale nikdo neví, který z nich je skutečně poslední. Lidé s oblibou označují za poslední obraz Pole s havrany. Na vedlejší koleji ale stojí jiný obraz, který by mohl být také posledním. Pšeničná pole pod oblačnou oblohou. Je klidnější, než ten s havrany. Vzduch je nehybný v očekávání prudkého deště.
Kdo ví, co Vincenta nakonec dohnalo k tomu, že se postřelil? Možná to byl vnitřní neklid, strach a úzkost, které vložil do obrazu s havrany. Ale možná to byla harmonie, vyzařující z druhého obrazu, po které toužil a která nikdy neměla přijít.

Společenství bludiček nejsou nepodobná včelstvům. Skupina vedená královnou se zdržuje převážně na jednom místě, odkud může čerpat energii. Zvláště oblíbená jsou traťová železniční návěstidla.
Jednou za čas dojde k přemnožení bludiččího společenstva. Projeví se tím, že skupina začne spotřebovávat více energie, než je její zdroj schopen dodávat při plné funkčnosti. Návěstidlo pak obvykle začne chybovat nebo vypadávat. Tehdy si bludičky zvolí další královnu, část společenstva se s ní odpojí a v roji se vydá hledat nový domov. Než se tak stane, může roj někdy omylem usednout na neužívané návěstidlo, rozzářit ho vlastní energií a zavést tak vlak na vedlejší kolej.

Blonďatá dívka stála na okraji střechy své Jordan College. Protější střecha byla dál a ulice pod ní hlouběji, než si pamatovala.
Pantalaimon se jí snažil dodat odvahu, a tak přeskočil na střechu sousední Lincoln College. Hejno vrabců, líně sedící na střeše a pozorující Lyru, ani nevyrušil.
Udělala pár kroků zpátky a očima přeměřila vzdálenost mezi střechami.
S hlubokým nádechem se rozeběhla.
Hejno vrabců vzlétlo přímo proti ní, dva do ní dokonce vrazili a donutili ji zastavit.
Když vrabci přistáli zpátky na své místo, střešní tašky se pod jejich vahou sesuly a roztříštily na dláždění.
"Oxford si nás chrání," zašeptal daemon.

Temná postava vystupovala proti zářivému slunci.
„Je tady někdo?“
„Jen já. Ale nebudu tě zajímat,“ ozvalo se poněkud zkroušeně z jeskyně.
„Proč ne?“ vyzvídala.
„Mám jen jednu hlavu, tak proto. Ani sem nechoď, za moje zabití bys moc slávy nezískal.“
„Já jsem holka.“ Přimhouřila oči a vstoupila. „Jmenuju se Kristýna a neměl bys mě žrát.“
„Proč?“ zahuhlal po chvíli drak.
„Protože by to taky nikoho nezajímalo.“ Posadila se na balvan.
„Jsi princezna?“
„Jo, na útěku. Máma chtěla otrávit nevlastní ségru. Jabkem. Nakonec moji mámu zabili.“ Odmlčela se.
Ticho. Kapání ledové vody do podzemního jezírka.
„Kristýno?“
„Hm?“
„Nechtěla bys tu zůstat?“

Edvin sledoval útočící Sasy a přemýšlel.
Přemýšlel, co se v následujících vteřinách poštve. Přemýšlel, co všechno už se poštvalo. Přemýšlel, co provede Gándímu za to, že tuhle kaskádu uvedl do pohybu.
Bludný Fin tu už stihl nasrat pár lidí, decentně ovlivnit běh dějin a dopustit se, ač ne úplně dobrovolně, cizoložství. Jasně, nebyli s Thrúðr sezdaní, ale když uvážil, že na druhou kolej odsunul i víru, aby nebyl za kacíře, počítal, že ho Tór stejně brzo srazí bleskem.
Špinavci se přiblížili, a tak na vedlejší kolej odstavil i meditování, začal se bít a nikdy už tuhle blbou nádražní metaforu nepoužil.

Margaret vystoupila z vlaku. Potřebovala se protáhnout a uniknout pátravým pohledům Henryho. Přestože se tvářila klidně a vyrovnaně jako vždycky, návštěva opuštěné Marlboroughské přádelny jí hluboce otřásla. A také to, že se nesetkala s ním.
Po vedlejší koleji přijížděl vlak z jihu. Jakoby ho její myšlenky přivolaly, spatřila v jednom z kupé známou tvář.
Poznala by ho kdekoliv, ten dokonalý profil s rovným nosem, krásná ústa, pronikavě modré oči. Byl oblečen nezvykle neformálně, neměl svrchník ani vázanku, na tvářích jednodenní strniště. Vypadal tak… přístupně.
Margaretino srdce začalo prudce bušit.
Pan Thorton vystoupil z kupé, a když ji spatřil, usmál se.

Každý rok se jich tu scházelo míň. Nebylo se čemu divit. Přece jen už to bylo skoro 70 let.
Izák se rozhlédl po známých tvářích. Jako všichni ostatní sem vezl své prarodiče, aby uctili památku muže, který jim zachránil život.
„Přehodil výhybku a náš transport se ocitl na slepé koleji. Pobil němce, dostal nás do bezpečí a umřel. Nikomu neřekl, že byl zraněný.“
Tetě Aleah se třásl hlas. „Ta vedlejší kolej vedla do náruče smrti a on nás dovedl k životu.“
Začali zpívat.
Všichni, až na Solomona. Stařec se jen usmíval, protože věděl, že v hrobě jejich tajuplný zachránce není.