DMD č. 20 pro 20. 4. 2013. Téma: Vedlejší kolej

Cílem této výpravy měly být opuštěné doly na vrchovině. Zmínku o nich našli v kronice schované v archivu knihovny. Takové zapomenuté místo jistě stálo za prozkoumání.
Vlakem dojeli až do Říkonína a zamířili do zalesněných kopců. Starobylá mapa jim ukazovala cestu.
„Jseš si jist, že jdeme správně? Tohle místo vypadá povědomě.“
Byla už tma, když se prodrali houštinou na zarostlý násep.
„Podívej! To musí být důlní trať. Našli jsme to. Přenocujeme a ráno se vydáme na průzkum.“
Kanceláří Říkonínské stanice se linula vůně ranní kávy.
„Štefane, vezmi vidle a pojď se mnou. Zase nám na vedlejší koleji nocujou nějací čundráci.“

„A jak, sakra, tam máme dopravit deset tun obilí?“
Během posledních let se stav mnoha silnic podstatně zhoršil. Nikdo je neudržoval, nebyl důvod. Mnohé osady teď spojovaly jen širší pěšiny.
Kupecká karavana projela bez obtíží, ale deset tun obilí...
A tenhle problém potřeboval vyřešit co nejdřív.
Promnul si spánky a postavil vodu na čaj. Doufal v nějakou inspiraci. Zadíval se z okna.
Hm, po moři se tam taky nedostanou.
Ze zadumání ho vytrhl zvuk pískající konvice. Voda se vařila.
Jeho výhled zamlžila pára.
Že by?
Pohled mu padl na starý viadukt.
Koleje ještě nerozebrali.
A v muzeu je parní lokomotiva...

Malý uličník na vyučování moc nedal.
Zastihli jste ho venku, jak mlátí dřevěným mečem do keře, protože přece zrovna zabíjí zlého draka, aby zachránil princeznu.
Docela často jste ho mohli zahlédnout v zahradách, jak prakem sestřeluje jablka, nebo jak schovaný ve stínu dělá kyselé obličeje, když baští rybíz.
Na břehu řeky zase rád chytal pstruhy (ne že by mu to šlo), nebo dělal žabky placatými kamínky (to mu šlo o něco lépe).
V každém případě na školu mladého nezbedu moc neužilo, to bylo vždycky vedlejší. Možná proto mu učitelé tak často připomínali: „S takovouhle z tebe nikdy nic nebude, Merline.“

Bývam tu, odkedy som študentom. V tejto budove som prečkal veky. Toľkokrát ma už vyhodili zo štúdia, ale vždy som sa prihlásil znovu, a tak som sa nemusel sťahovať z izby. Univerzita síce postavila novú budovu vedľa nás a už dáva ubytovanie všetkým novým študentom iba tam, ale tí, čo tu bývali ešte pred postavením novej budovy, sa našťastie nemuseli sťahovať. Univerzita nám dovolila zostať v starej budove, kým nedoštudujeme. Nechal som si to radšej záväzne podpísať od vedenia. A tak tu bývam. Síce už päť rokov som v celej budove sám, ale to mi nevadí. Ja to tu neopustím.

"Sakra, to byl ten nejšílenější plán, co jsi kdy vymyslel!" nemohl John uvěřit svým uším, když Sherlock dovyprávěl, kterak zařídil své zmrtvýchvstání.
"Pro tvojí informaci, můj původní plán byl stát se skutečně Moriartym, abych převzal ve vhodný okamžik vládu a poté tu zločineckou organizaci postupně rozložil," poznamenal Sherlock.
"Dobře, druhý nejšílenější," řekl John.
"Každopádně, teď se potřebujeme zbavit našeho přítele ostřelovače. Jdeme?" změnil detektiv téma.
"Počkat, a co ty krabice důkazů, které je třeba přebrat?" bránil se John.
"Jsem si jistý, že Anderson s Donovanovou už se nemůžou dočkat, až konečně zmizí z výsluní na vedlejší kolej," zakřenil se Sherlock.

Jednou, když Tlustý mnich poletoval sklepeními, narazil na uplakanou dívenku z prvního ročníku s růžovými vlasy.
"Pročpak pláčeš?" zeptal se jí laskavě.
"Protože jsem skončila v Mrzimoru. A všichni říkaj, že je to vedlejší kolej, kolej úplně k ničemu, že tam posílaj jenom hlupáky, co se jinam nehodí."
"Ale to není pravda. Statečnost, moudrost a ambice se sice v životě hodí, ale nejdůležitější je mít dobré srdce, což každý z Mrzimoru má," usmál se.
"A víš co? Když si naše Stvořitelka posadila na hlavu Moudrý klobouk, tak ji také zařadil do Mrzimoru."
Od té doby Nymfadora Tonksová už nikdy neplakala.

„Co vlastně studuješ?“ zeptal se Petr.
„Chemii,“ odpověděl Marek. Pohled měl stále upřený před sebe, ruce rozpažené a balancoval na kolejnici.
„Fakt? Nevypadáš na to,“ zhodnotil to Petr. „A slez, budou to dělat taky,“ hlavou kývl ke skupince dětí za nimi.
„No a?“ ušklíbl se Marek a přeskočil na vedlejší kolej. Zavrávoral, ale podařilo se mu udržet balanc. „Uvolni se trochu.“
Petr se nejdříve zdráhal. Nakonec však podlehl Markovu přemlouvání.
„To nejde!“ postěžoval si po několikátém neúspěšném pokusu o chůzi po kolejnici.
„Pomůžu ti,“ nabídl se Marek a pevně sevřel Petrovo předloktí.
Všechny děti z obou oddílů je poslušně napodobily.

Znáte ty dny, kdy se povětří ani nehne, jen ten malej štráfek nad kolejema se klepe a dělá s horizontem podivný věci? Balancovali jsme na pražcích a dychtivě nasávali térovej smrádek, co se z nich v horku vypařuje. Připadalo nám, že jsou prázdniny. Čas zabrzdil.
Kus za Zámejdou si Brázda zapálil cigáro a taky jsme na kolejnici položili padesátník a nějaký víčka. Už nás to tolik nebralo, ale chápete, to se musí. Zajímala nás jiná věc.
Furt tu stál. Náš kámen. Se svíčkama a jménama. Ona ta kolej, na který jsme tu před deseti lety okouněli, bohužel fakt nebyla vedlejší.

Nejen, že spolu chodili do jedné školy - a to už celé tři roky. Vyrůstali vedle sebe, bok po boku, už odmalička. Přes všechny naschvály, co si kdy provedli, by se dalo bez většího váhání říct, že byli skutečnými přáteli.
No a pak se objevila Wendy. Holka. Nikdo ze třídy se nikdy o žádnou holku nezajímal - taky nebylo o kterou - a všichni nejspíš hodně dobře věděli, proč. Jeden by nikdy neřekl, co taková holka může způsobit. Holky jsou jenom problémy. Stan byl toho živoucím důkazem.
Kyle Broflovski seděl sám doma na posteli a tušil, že byl jaksi odstaven na vedlejší kolej.

Na Smíchovském nádraží už léta nenajdeme nejvyššího pána železničáře ani vlídného pana Blahoše z výtopny. Jezdí tu dávno docela jiné vlaky a lokomotivy.
Ale stále zůstává sedmnáctá kolej za starou výtopnou a čarovná výhybka.
Za letních podvečerů, když nebe zelená a krajinu pokrývá modravý stín, když hluk z nádraží zaznívá jen slabě jako šum a mnohem silněji jsou slyšet cvrčci, vlahé vůně večera se mísí s kouřem a výpary benzínu a v šeru září barevná světla semaforů, se vzduch přímo chvěje tajemstvím.
Možná někdy ze tmy vyjede vlak, který není v jízdním řádu. Odvážíme se nastoupit a jet – neznámo kam?