DMD č. 20 pro 20. 4. 2013. Téma: Vedlejší kolej

Povím vám básničku, děti. Tak hezky poslouchejte.
Povídala tramvaj vlaku na vedlejší koleji:
"Jak to že se, starý brachu, nenapájíš trolejí?"
Vlak, ten mlčel před tramvají na vedlejší koleji.
Jenom si tak trochu fouknul a rozjel se rychleji.
Tramvaj, ta si zazvonila, dupla na plyn směleji,
vlak pak rychle dohonila na vedlejší koleji.
"Hele vlaku," vece tramvaj, "chovej se tu slušněji.
Je obvyklé odpovědět na vedlejší koleji."
Vlak jen kouknul po tramvaji na vedlejší koleji.
"Já sem parní, pitomečku, mě netřeba trolejí."
Tramvaj tam snad dodnes stojí, na vedlejší koleji
a s vlaky se mluvit bojí i když mají trolejí.

Erik si nemohl pomoct. Už odmalinka miloval to napětí mezi černou a tmavě modrou, pak první náznaky zlata a barvy, potom obrysy mraků a nakonec nové, vítězné slunce. Už odmalinka měl pocit, že kdyby se na sklonku noci nerozezpívali ptáci, slunce by prostě nevyšlo.
Už odmalinka se snažil hvízdat s nimi.
Klukům z koleje se jeho ranní vystoupení nelíbila o nic víc než kdysi doma jeho bratrům. Snažili se přivázat ho k posteli, hodit mu tu jeho uječenou flétnu přes zeď Plácku...
Pak přibyla do vedlejšího Domu Danele.
„Nechte ho,“ řekla. „Hvízdá, aby vyšlo slunce.“
Ten den se Erik zamiloval.

"Má láááskóóó!" skřípal pěvec.
"Pro tvůj úsměv plazil bych se trním!"
drnk drnk
"Pro tvou lásku zběsile tu vrním!"
brnk brnk
"Gabriéélóó, sešli světlo tvých očí."
drnk drnk
"A svět se se mnou zatočí!"
drnk brnk drnk
Okno se otevřelo a rozespalý hlas pravil:
"Sou dvě hodiny ráno, co děláš ty trhlý trubadůre?"
"Gabrielo?"
"Tady není žádná Gabriela!"
PRÁSK
Pěvec popošel o okno vedle.
"Má láááskóó..."
"Mazej mizerný minstrele!"
Další okno, další vyhazov.
Pěvec skřípal a hledal svou lásku.
Nakonec se jedno okno smilovalo.
"Myslíš Gabrielu Sedmiramennou?"
"Ano! Toť anděl mého života, jiskřivý démant-"
"Šetři dech. Jsi vo kolej vedle."

Vlak zasupěl a pomalu se rozjel.
"Proč jedeme po vedlejší koleji?" zeptala se překvapeně.
"Nejspíš ještě nepřijel vlak z opačného směru a tak nás poslali po jiné trati, abychom nenabrali zpoždění," konstatoval mladík sedící naproti ní.
"Aha."
Náhle zaskřípěly brzdy. Vlak sebou prudce trhl. Děti to vyhodilo ze sedadel a všechny popadaly na jednu hromadu na podlahu kupé. Lucka vyjekla. Znenadání dostala hrozný strach.
"Neboj se, mé dítě."
Překvapeně vzhlédla. A najednou bylo všechno pryč. Vlak, koleje, otřesy i strach. Zůstala jen ona a Aslan. Usmál se na ni. Zamrkala a zlatý lev zmizel.
Zachránili se. Byli zpátky v Narnii.

„Taky bys mohl být víc se mnou,“ čertil se padlý anděl na čerta v exilu. „Ale ty ne. Ty musíš lítat po tom svém obchodě, obskakovat kdekoho a na mě si ani nevzpomeneš.“
„Ale no tak, zlato,“ nasadil smířlivý tón, „ty jsi to jediné, na co se po celém dnu těším.“
„Lžeš,“ zakroutil odmítavě hlavou, „raději seš s tím Viktorem.“
„Je to jen zákazník, ten nejvýznamnější. Musím se mu věnovat.“
„Ale já mám pak pocit, že jsem až na druhém místě.“
„Nejsi, věř mi. Pojď, koukneme spolu na Zoufalé manželky.“
„Ty mám moc rád!“
„Já vím, ty moje zoufalá manželko.“

[„Na nevidomé koleji-.“]
„Na vedlejší, bramboro,“ opravila ho Jess, ale nechávala ho, ať si dál hraje s vysílačkou, zatímco ona kontrolovala onu nevidomě vedlejší kolej.
[„Takže na vedlejší koleji je ten vlak, který převáží dva ze tří Hurhurových holocronů!“] nadšeně odvysílal a podíval se na Jess, jestli to řekl správně. Usmála se, jako že jo.
[„Paráda, tak šup tam a ať už jste doma,“] zapraskalo z druhé strany vysílačky.
[„Bylo to úplně skvělý. Nejdřív jsme proklouzli do centra, kde jsme přehodili výhybky a nasměrovali…“]
[„Stačí, synu.“]
[„Ale já se právě dostávám k tomu nejlepšímu. Tati, maj tu dva jídelní vozy!“]

When Nimue Alban's PICA woke up after thousand year sleep in the Mountains of Light and listened to the history of Col. Pei, it all seemed fairly simple. Not easy, perhaps, but straightforward. The firm grip of the church of God Awaiting needed to be broken. If war was a necessity, so be it.
When Merlin Athrawes threw his lot in with that of Charis, it became far more complicated to view the death of people he came to care about as just 'collateral damage'. But even pain and loss couldn't push his mission's objective aside. Mankind was at stake.

„Ten výtah byl vážně zelenej?“ už asi potřetí podezíravě pronesla.
...
„Jé, ty plechovky tu posledně nebyly.“
...
Klep, klep.
...
„Neotvírá.“
„Tak jí zkus zavolat.“
Ucho na dveřích. Zvonění mobilu neslyšet.
*
Nejdřív si myslel, že se přeslechl. Jenže někdo opravdu klepal. Na jeho dveře. Bojácně se přikrčil. Na tohle nebyl stavěný. Prosím, občas potkat lidské exempláře venku, s tím se muselo počítat, ale návštěvy? Tohle byla jeho soukromá asociální matematická sféra!
Slyšel zvenčí ženské hlasy.
Tři.
Neznal je.
*
„My vážně vlezly na vedlejší kolej?!“
„Tak... Aspoň, že nikdo nebyl doma.“
*
Pevně objímal svůj polštář s vyšitým π.
Snad už jsou pryč... Lidi. Fuj.

Před první návštěvou Ondra Daniela varoval, že se jeho pětiletý bráška bojí cizích lidí, že se před ním možná bude schovávat. Za hodinu však Matěj přicupital, chytil Daniela za ruku a odtáhl ho do svého pokoje. Vláčel ho od jedné hračky ke druhé a nadšeně je Danielovi představoval.
„Zahraješ si se mnou na vlaky?“ Matěj zářil u červené pruhované lokomotivy.
„Koukám, že sis našel novýho bráchu,“ pronesl Ondra mezi dveřmi.
Matěj se zamračil. „To nejde!“ prohlásil rozhodně.
„Jak to?“
Matěj se zamyslel. „Nemůže to být náš brácha, když se máte rádi jako maminka a tatínek a ty taky nejsou bráchové.“

Byl jednou jeden Honza. Byl ještě hloupější, než ostatní Honzové, ale z jeho rodu byli takoví všichni. To víte, evoluce si pro ně ještě nevydyndala mozek.
Honza se vydal do světa, což v jeho případě znamenalo především vydrápat se z hlubokého kaňonu, ve kterém žil. Představoval si, že projde svět, najde jiný takový kaňon, v něm krásnou princeznu a s tou se ožení.
Jak si tak přemýšlel a s uzlíčkem přes rameno šplhal a šplhal, jelo tamtudy auto a srazilo ho zpátky do kaluže ve vyjeté koleji, kde ležel jeho domov.
Hmyzák Honza se do vedlejší koleje už nikdy nepodíval.