DMD č. 20 pro 20. 4. 2013. Téma: Vedlejší kolej

Historické ulice v centru tak sice nebyly původně plánovány, ale položit do nich koleje se městu podařilo už někdy v minulém století. Žádná spletitá situace tu nehrozí.
Cože, dvanáctka naproti?
Pod koly zakřípěl písek. Obě tramvaje do sebe jen lehce drcly táhly.
K čelnímu střetnutí nedošlo.
Jenže.
Za jednou tramvají stojí kolona až ke Klárovu. Za druhou skoro na Újezd.
Ovšem, mají každá svou kolej, i když se to tak cestujícím nejeví.
Potíž je, že zrovna tady ty dvě koleje neleží tak docela vedle sebe, jako spíš jedna přes druhou.
Kolona nekolona, jeden z řidičů zkrátka musí ze splítky vycouvat.

Albína brzy pocítila, že Damián vzal její vyznání doslovně. Bral si plnými doušky, co mu jen mohla poskytnout. Zanedlouho vypadala, že by nějakou tu péči potřebovala spíš sama, zatímco její milému se stav zlepšoval přímo kouzelně. Snášela to bez protestů, s pitomou odevzdaností první lásky. Nenávidět ho začala, až když ji, zesláblou a neužitečnou, opustil.
Až později si uvědomila, že právě to jí nejspíš zachránilo život. Vztek ji už ale neopustil. Navíc tušila, že byla sice první, ale jistě ne poslední. A příště by to mohlo dopadnout i hůř. Tomu musí zabránit. Jen co se trochu sebrala, začala ho hledat.

„Nemohl jsi ji zachránit, Eriku.“
„Měl jsem...“
***
Ten vyděšený pohled v koňských očích už viděl. I tu nezměrnou bolest. Kdysi dávno. Z prázdného vlaku? Ano, určitě z vlaku. Z vlaku, kde lístky kontroloval kostlivec v klobouku. Z vlaku, který po vedlejší koleji nikdy žádný jiný vlak nemíjel. Záblesk bílé přerušený rudými krůpějemi tekoucími z ran způsobených ostnatým drátem. Co jen dělal tady v Huertgenském lese?
„Už jsi někdy slyšel koně hrůzou ržát?“
„Zastav to!! Prosím, zastav to!!“
„Nemůžu to zastavit - je to tvůj sen.“
„Co mám udělat?“
Nemohu ho zachránit, stejně jako jsem nemohl zachránit Shelly.
„Bůh mi odpusť.“
BOOM!

Poprvé v životě nastoupil do vlaku.
Ne že by měl na vybranou.
Během natáčení v Edinburghu dostal zprávu o narození dcery, a tak spěchal do Londýna. Jeho auto se ale rozhodlo umřít uprostřed skotské vysočiny. Navíc obloha znepokojivě černala a jestli se Jeremy Clarkson něčeho opravdu bál, tak to byli primitivní farmáři, kteří ho přepadnou, zabijí, snědí nebo ho nedejbože nechají přespat.
Nakonec se cesta s British Railways ukázala být docela příjemnou záležitostí. Sympatická stevardka, šest plechovek Heinekenu a krabička Marlborek z toho udělaly celkem fajn výlet.
Jen ho mohli upozornit, že kuřácké vagóny v Sheffieldu odpojují na vedlejší kolej.

Azíze dny splývali v jednu velkou šedou nudu. Po opuštění vesnice se dostala, k velké karavaně, která křižovala Pouští. Ona sama měla za úkol v každé oáze postavit stánek, vystavit zboží a usmívat se na procházející mladíky.
V karavaně si jí nevšímali. Nezapadla mezi na zisk hledící obchodníky. Chtěla se bavit, utrácet, užívat si života, ne shromažďovat peníze. Také věděla, že ji nikde nepřijmou. Lidé Pouště se stranili cizinců. Ano, karavana byla užitečná. Přijela, přivezla zboží a, co je hlavní, zase odjela. I Azíza musela pokaždé odejít.
Připadalo jí, že vlastní přání, jsou v jejím životě odsunuté na vedlejší kolej.

Když pro něj všechno na Zemi ztratí smysl, Jack se rozhodne utéct.
Za staletí svého života se v utíkání stal velmi dobrým.
Proto se potuluje od planety k planetě, střídá jednu vesmírnou loď za druhou a dlouhé a osamělé noci tráví v barech.
I proti své vůli se občas přistihne, že myslí na Doktora.
(takové chvíle jsou daleko horší než tisíc smrtí udušením v řadě)
Jack ví, že Doktora znovu neuvidí. Ví, že ho Doktor dávno odstavil na vedlejší kolej a pozapomněl na něj. S novou regenerací se to stává, nic divného.
Jack to ví... a proto se nedokáže zastavit.

Torchwood dostal hlášení o tvorech, kteří se o půlnoci objevují na stanici metra Canary Wharf. Jsou rychlí a hlasitě funí. Pravděpodobně to budou weevilové.
Dva specialisté na odchyt mimozemšťanů čekají před půlnocí na stanici metra. Revolvery mají připravené. Stačí jen vystřelit. Projíždí poslední souprava. Chvíli po ní pojede další. Ozývají se kroky, funění a hlasitější zvuky. Ovšem nikoho nevidí, dokud si neuvědomí, že zapomněli hlídat i vedlejší kolej. Odtud vylézají dva muži. Tváře mají strhané během a těžce popadají dech.
„Co to má znamenat?“ ptají se s namířenými pistolemi.
„Půlnoční běh.“ vysvětlí jeden. Sípavý dech zanikne v hluku projíždějícího vlaku.

„Ahój strejdo!“ skočil Toník Danielu von Drakovi do náruče.
„Utíkej zpátky do postele, nebo nebude žádná pohádka,“ vyhrožoval strýc. Malý zajel do postele jako blesk. Daniel začal vyprávět.
„Byly jednou dvě koleje od traktoru na louce plné pomněnek. V těch kolejích bydlely bruslařky. Žily si šťastně. Celé dny klouzaly po hladině a hledaly něco k snědku. O polednách odpočívaly pod blatouchy, kterých tam rostlo požehnaně.
Stará Matka bruslařka z první koleje se jednoho dne rozhodla navštívit sousedy. Vedlejší kolej se jí ovšem vůbec nelíbila. Bylo v ní moc horko, blatouchy málo kvetly, pomněnky byly málo modré…
Raději se vrátila domů.“

„Byl to ten největší hardcore, kámo! Tos v životě nezažil. Ještě teď mám zbytkáč,“ líčil nadšeně a hlava se mu trochu motala.
„Fakt, jo?“ pronesl kamarád nezaujatě a dál hleděl do učebnice anatomie.
„Nebudeš tomu věřit, ale Katka si to hustě rozdávala s Anetou. Fakt, úplně se tam po sobě plazily. A víš, co mi ráno napsal Honza? Že našel na gauči jedny kalhotky. Červené, takže musely být Anety. Zahlídl jsem je na ní už večer, když si zavazovala tkaničku,“ pokračoval a téměř viditelně při tom slintal.
„Hmm,“ pronesl Marek nevzrušeně.
„Teda povím ti, vedle na koleji se jinak paří...“

To slovo „outsider“ se mi nikdy nelíbilo. Prostě, zní to hanlivě. Outsider, člověk na okraji společnosti. Výsostně pohrdavé téma. Jenže jeho to donutilo vzepřít se. Postavit se davu, který jej považoval za něco méně než ostatní. Vlastně, vlastně to bylo dobře, že jej tak označovali. Měl důvod všem ukázat, že s ním musí počítat. Ne, že by ho měli brát vážně, ale počítat s ním.
Oč překvapeněji se všichni tvářili, když stál s ostatními na startu. Nezajímavý, téměř bez zkušeností, v prvním závodě. Zná ho vlastně někdo? Možná, jen pár lidí… Ten závod vyhrál. Sám před sebou? Pro společnost? Vyhrál!