Pomáhat a chránit - kapitola 3

Shrnutí: Co kdyby postavy ze Zaklínače žily v současnosti? Mladý písničkář Jaskier potká jednoho večera policistu Geralta, který se stane velkou inspirací pro jeho tvorbu. A možná něčím víc…
Párování: Jaskier/Geralt, v minulosti Geralt/Yennefer (zmínka)
Přístupnost: Vzhledem k násilí a občasným ostřejším výrazům přibližně od 12 let.
Varování: opilost, zmínka o vraždě
Poznámka autora: Povídka není sepsána za účelem zisku, většina postav je majetkem Andrzeje Sapkowského (já s nimi akorát provádím různé nepřístojnosti).
Odkaz na 1. kapitolu zde, na 2. zde.
Milá Remi, moc se omlouvám, že to tak trvá, ale zde máš pokračování vánočního dárku. Už se konečně trochu dostáváme do těch vánočnějších situací ;). Alespoň ti rychleji uteče letošní čekání na DMD ;).
Jaskier nervózně ťukal vidličkou do stolu. Pak ji položil zpět na místo a zkontroloval na displeji telefonu čas. Už bylo čtvrt na osm. Rozhlédl se po restauraci, ale všude jen spokojení lidé užívající si večeři a svou společnost. Geralt nikde. Možná si neměl dělat marné naděje. Co taky čekal. Poněkud prudčeji odložil telefon na stůl a dopřál si pořádný lok červeného vína ze sklenice. Alkohol ho ještě nikdy nezklamal. Teda kromě ranní kocoviny. Ale to je naštěstí starost budoucího Jaskiera.
Z myšlenek ho vytrhl hluboký hlas: „Omlouvám se. Musel jsem ještě pomoct dceři s domácím úkolem. Dobrý večer.”
Jaskier měl co dělat, aby víno překvapením nevyprskl. Geralt vypadal v temně vínové košili krotčeji než obvykle. A taky dost k nakousnutí.
„Dceři? Aha…” Jaskier spolkl hořkou pilulku zklamání. No jasně, že má dceru. Spořádaný policista jak z knížky. Žena, dítě… Ale na druhou stranu, taková aférka s ženatým mužem, to by mohlo být vzrušující. Pomyslně si to poznamenal do svého myšlenkového TO-DO listu. Třeba bude v průběhu večera ještě příležitost.
Zatřásl hlavou.
„Nic se nestalo. Dobrý večer. Lepší pozdě než vůbec,” mrknul na staršího muže s typickým šarmem, jako by ani nezapochyboval. „Kolik je dceři?”
„Dvanáct,” odpověděl Geralt, usadil se naproti Jaskierovi a otevřel jídelní lístek.
Jaskier už už chtěl odpovědět Tak to je pohoda, ale v poslední chvíli se ovládl a nejapný vtípek spolknul.
„Je v sekundě na gymnáziu. Trochu bojuje s matematikou. Ale jinak je moc šikovná.”
Geralt se zahleděl do menu a jeho společník na chvíli zmlknul, aby mu poskytl trochu klidu na výběr, a užíval si, že zpoza svého lístku může Geralta nenápadně sledovat, aniž by si vysloužil pozdvižené obočí za to, že civí.
Zanedlouho přistoupila ke stolu číšnice. Oba muži jí nahlásili své objednávky a ona ještě před odchodem nalila Geraltovi do prázdné sklenice víno z lahve stojící na stole.
Jaskier pozvedl svou skleničku (ze které už sice notné množství vína upil, ale na přípitek mu ještě doušek zůstal). „Tak na nevyzpytatelné cesty osudu!”
Geralt si s Jaskierem beze slova, jen s mírným úsměvem, přiťukl.
Bard usrkl vína a se zbytkem zakroužil ve sklenici, jako by byl zkušený sommelier. „To máte štěstí, ty a tvoje žena, nebo partnerka, přítelkyně..?” řekl se zřetelným otazníkem na konci věty.
„Ex-manželka.”
Jaskier se ani nepokoušel skrýt překvapení. „Ty jsi rozvedený? Jak jsi to stihl? A ještě máš dceru…. To jsi musel být hrozně mladý, když jste se brali, že jo?”
„Byli jsme mladí oba.”
„Aaaa…” Jaskier kroužil prstem po okraji skleničky. „Proč vám to nevyšlo? Jestli teda nevadí, že se ptám.” Hned, co to dořekl, se skoro zasmál vlastní naivitě. Jak mohl očekávat, že tenhle uzavřený drsný policista bude ochoten zrovna s klukem, kterého viděl asi třikrát, rozebírat svůj milostný život.
Geralt si ale k Jaskierově překvapení povzdychl a rozmluvil se. „Byli jsme skoro děti. Představovali jsme si vztah jako Hurvínek válku.”
Jaskier ho jen mlčky sledoval.
„Mysleli jsme si, že se Cirillou to bude lepší,” pokračoval Geralt po odmlce. „Oba jsme si dítě moc přáli. Ale bylo to pak snad ještě horší.”
„Aha. Tak to mě mrzí…”
„Co se dá dělat, takhle je to lepší. Rozvod byl v té fázi jediné možné řešení. Nerozešli jsme se ve zlém, zůstali jsme přáteli. Zdá se mi, že jsme lepší přátelé, než jsme byli partneři a manželé. A myslím, že nám oběma hodně záleží na tom, aby se Ciri měla co nejlépe. Aby se cítila milovaná. Oba jsme tomu přizpůsobili svůj život. Aby mohla mít Ciri normální dětství.”
„To je obdivuhodné.” Jaskier měl na rodinu veliké štěstí. Na to, že jeho rodina pocházela z Moravskoslezského kraje, byla celkem pokroková. Coming out doma řešil hlavně táta, ale po těch letech se s tím už srovnal. A máma mu nevzrušeně řekla, že to přece bylo úplně jasné, že od „velkého oznámení” čekala něco vzrušujícího, tohle prý už dávno věděla. A pak ho samozřejmě objala. Ale měl několik kamarádů, které ošklivý rozvod rodičů, jež nedokázali upřednostnit zájmy malého dítěte před svými vlastními, nepěkně poznamenal.
„Není to lehké,” přiznal Geralt. „Ale našel jsem si byt blízko rodinnému domku, kde zůstala Yen se Ciri. A dost času trávíme společně, svátky, Vánoce, někdy dovolená.”
Geralt se zarazil a zabořil ruku do kapsy. Jaskier se vyděsil. Za uplynulých 10 minut slyšel Geralta říct více slov než za jejich uplynulá tři setkání dohromady. Bál se, že se teď Geralt prostě sebere a odejde. Protože toho řekl moc. Teda, Jaskierovi to nevadilo. Chtěl o policistovi vědět co nejvíc. Ale nebylo těžké poznat, že Geralt je dost uzavřený a nepouští si k tělu jen tak někoho. A nebo, napadlo Jaskiera, mě teď zastřelí. Zločin vlastně skoro z vášně. To by nebyla špatná smrt. Dramatická, v mžiku, žádné táhlé utrpení. To je pro umělce to pravé. Ale ještě mě toho tolik čeká, tolik nenapsaných písní, tolik navštívených barů, tolik nesbalených kluků a holek… Místo úprku nebo zbraně ale Geralt vytáhl z kapsy telefon a chvíli v něm listoval. Pak ho otočil displejem na Jaskiera.
Na fotce byla drobná bledá dívenka s dlouhými blonďatými vlasy. Po její pravici stála vysoká tmavovláska s tak temně modrýma očima, že Jaskier pochyboval, jestli se nemůže jednat o nafialovělé oční čočky. Vypadala hodně sebevědomě. Jako by jí na každém kroku všichni obdivně padali k nohám. Fúúú. No, to se Geraltovi teda nedivím. Na levé straně stál Geralt. Ochranitelsky objímal holčičku kolem ramen. I když se oba, Geralt i Cirilla, usmívali, měli ve tváři špetku zarputilosti.
„To je ze slavnostního přijímání ke studiu na gymnáziu.”
„Teda, tady ti to ale sekne! V obleku je to úplně jiné kafe,” nadšeně vykřikl Jaskier a bezmyšlenkovitě položil svou ruku na tu Geraltovu. On na něj upřel pohled. Jaskier okamžitě rukou ucukl, jako by sáhl na rozžhavená kamna. Aby zakryl rozpaky a zjevný přešlap, usrkl zbytek svého vína a honem dodal: „Ciri jako by ti z oka vypadla.”
„To je zvláštní, lidi to často zmiňujou.”
Jaskier jen tázavě pozvedl obočí a doufal, že to bude Geralta dost motivovat k podrobnějšímu vysvětlení.
„Ciri je adoptovaná.”
„Aha.” trochu zatrnulo Jaskierovi.
Geralt se zahleděl na telefon. „Je skvělá. Moc šikovná holka. Od září začala chodit na lukostřelbu a moc jí to jde.”
Jaskier si oddechl. Ulevilo se mu, že Geralt přesunul téma jinam a on se tak nemusel trapně vykrucovat z nevhodné poznámky. Nepatřičnost byla snad zažehnána a tak Jaskier využil Geraltovy sdílnosti a, teď poněkud opatrněji, začal rozvíjet vlákna rozhovoru.
Starší muž si během večera potvrzoval to, co už dříve zachytil nebo díky značné praxi ve zkoumání lidí a jejich motivů tušil. Jaskier už třetím rokem studoval žurnalistiku. Mnohem více než psaní bakalářky a učení na státnice ho ale zajímal pravý studentský život, hraní po barech, hudba, alkohol a různá, nejen milostná, dobrodružství. Jaskier o všem obšírně, někdy snad až příliš podrobně, vyprávěl, jako by snad Geralta znal už roky. Byl plný energie a nadšení, které s nárazy na Geraltovu nepřístupnost překvapivě nesláblo. A navzdory tomu, že jeho impulzivita, teatrálnost a výřečnost byly značně otravné, skrývaly v sobě i kousek podmanivosti. Šarmu. Geralt to moc dobře viděl na Klárově. Jaskier si uměl lidi získat. A i když si to Geralt nechtěl přiznat, Jaskier si pomalu začal získávat i jeho samotného.
„Zachrání tě vždycky, a to je věc jistá odvážný a smělý Geralt policista!”
Z restaurace odešli až těsně před zavíračkou. Číšnice jim velmi uctivě, ale zároveň dostatečně důrazně vysvětlila, že restaurace zavírá, aby si veškerý personál mohl odpočinout. Nebýt toho, ještě by oba klidně zůstali. Takhle ale neměli na výběr a tak se poněkud nejistým krokem vypotáceli do mrazivé noci. Tedy, Geralt kráčel pevně. Dal si jednu sklenku vína a pak už pil pouze perlivou vodu. Přece jen byl autem a na dodržování předpisů si jakožto zodpovědný policista potrpěl. Zato Jaskier se motal. S vínem ten večer netroškařil. Byl v té nejlepší náladě a halekal jak na lesy. Pokoutně házel očkem po Geraltovi a jeho zdravý rozum byl naprosto přebitý alkoholem.
Už zase sněžilo. Bard se zastavil pod pouliční lampou a jako v transu zíral do oblohy s vyplazeným jazykem. Když opět začal vnímat svět, všiml si, že Geralt je už notný kus před ním. Vtom mu hlavou probleskl bláznivý nápad. Sklonil se k závěji na chodníku (trochu při tom zavrávoral) a uplácal z čerstvého prašanu sněhovou kouli. Popoběhl ke Geraltovi a zavolal na něj: „Hej, Ge-Geralte!”
Oslovený se otočil a Jaskier na něj velkým obloukem hodil sněhovou kouli. Ta dopadla s téměř citelným zklamáním asi metr před Geralta. A Jaskier při velkém rozmáchnutí ztratil rovnováhu a plácl sebou do sněhu. Policista se rozesmál.
„Kdo s čím zachází, tím i schází.”
Ačkoli to bylo poprvé, co Jaskier slyšel Geraltův upřímný smích, moc si tuhle chvíli neužil. Smysly měl otupené, ale dopad na zem i ledový sníh vnímal dost zřetelně. Zasténal. Geralt viděl, že zábavy stačilo, a popoběhl k mladíkovi, který se vzpíral na rukou a snažil se si z obličeje odfouknout studenou vrstvu.
„Tak pojď.”
Nejdřív si přehodil Jaskierovu pravou ruku přes rameno, ale když zjistil, že namol opilý bard je už zcela neschopen chůze, vzal ho prostě do náruče.
„Gealte, ty máš…ty máš takoou sílu…” zamumlal Jaskier a opřel si hlavu o Geraltovo rameno.
„A ty nemáš žádnou výdrž. Studentíku.”
Okamžitě zavrhl možnost posadit Jaskiera na tramvaj. Jednak by vzhledem ke svému stavu už asi nevystoupil, jednak netušil, kterou tramvají by potřeboval jet. S bardem v náručí vyrazil k parkovišti.
Ke Klepně, jak láskyplně říkal své postarší Škodovce, došel bez nejmenšího zadýchání. Na chvíli si Jaskiera přehodil přes rameno jako pytel brambor, aby mohl z kapsy kabátu vyndat klíče od auta a otevřít dveře. Chvilku zvažoval, že si zahraje na taxikáře, ale neměl tušení, kde Jaskier bydlí. A bard nevypadal, že by byl schopen ho navést. Tak ho opět uchopil na princeznu a uložil ho na zadní sedadlo. Pohovka v obýváku není jako postel ze čtyřhvězdičkového hotelu, ale spát se tam dá. A Jaskier je mladý, on taky v jeho věku zvládl ledacos. Opatrně mladíka připoutal.
„Geralte,” ozval se unavený hlas. „Ty mě stejně vždycky zachráníš. Děkuju.” A opilý rozespalý Jaskier mu vlepil pusu na tvář.