Turnaj tří pistolníků - díl III.

„Co budeme dělat?“ dotázal se zástupce Flitwick a nespokojeně pomlaskával.
„Vím já?“ Výčepní Abe zamířil dlouhou temnou ulicí zpátky do svýho lokálu. „Já musím uklidit a umejt nádobí.“
Flitwick s ním srovnal krok, což napsaný vyznívá jako mnohem jednodušší úkon, než ve skutečnosti byl.
„Takže mě v té polízanici necháte samotného?“
„Heleďte, já se starám o kšeft. Jsem podnikatel. Víte, jak zatraceně těžký to je? Já nejsem žádná podělaná neziskovka. Mně neživí milodary, ale to, že nalejvám chlast. A ten chlast musím mít do čeho nalejvat. Takže někdo teď musí všechno to zasraný sklo umejt.“
„Chápu správně, že vám víc záleží na byznysu než na blahu města?“
Abe tři vteřiny přemejšlel. Musel kvůli tomu zastavit, poněvadž zrovna tyhle dvě věci mu naráz moc nešly.
„Jo. Líp bych to asi neřek.“
„Měl jsem dojem, že nám jde o totéž.“
„Mně jsou lidi u prdele. Stejnak všichni pochcípaj, ať už tady bude šerifovat kdo chce.“
„Jenomže pokud občané tohoto města pochcípají, tak nebudete mít komu nalívat. Jednoduše zbankrotujete, příteli.“
Abe znovu zastavil.
„To máte do prdele nejspíš pravdu.“
Flitwick se zatvářil samolibě. Vypadal u toho jako skřet, co právě ukrad Vánoce, což se Abeovi dvakrát nezamlouvalo, jenomže potíž byla v tom, že měl do prdele nejspíš pravdu.
„Takže co podnikneme?“
„Nemám páru.“
„Neznáte někoho, kdo by nám mohl být nápomocen?“
„U všech oběšenejch soudců, co si o mně krucinál myslíte? Že nosím po kapsách seznamy nájemnejch zabijáků? Vypadám snad jako někdo, kdo nosí po kapsách seznamy nájemnejch zabijáků?“
„Nikoli. Vypadáte jako velmi schopný podnikatel v oblasti pohostinství.“
„Tak vidíte sakra!“
„A právě z toho vyvozuji, že byste mohl někoho takového znát. U barového pultu sedávají nejrůznější muži. A ženy. Navíc váš otec –“
„Můj otec je pod drnem. Stejně jako většina námezdních andělů smrti. Tohle řemeslo bylo populární před třiceti rokama. Dneska už se mu věnuje málokdo. A víte proč?“
„Proč?“
„Protože viset na oprátce není moc příjemný.“
„Pche! Netvrďte mi, že už lidé nezabíjejí, protože mají strach z ruky zákona. To bych se rozesmál. Rukou zákona tady každý druhý onanuje.“
„Říká se ,honí péro‘.“
„To je snad totéž, ne?“
„Jo, ale ,honit péro‘ zní prostě líp. Věřte mi.“
„Věřím, že tu někde je.“
„Honič?“
„Pravý a nefalšovaný bastard s duší černou jako bezměsíčná noc a srdcem tvrdým jako diamant. Ten, který by dokázal vzít naši spravedlnost do vlastních rukou.“
„Hm. Nějakej renegát možná. Někdo, koho Albus vopravdu pořádně nasral.“
„Credence!“ To slovo z Flitwicka vyšlo v podobě myšího pištění, tudíž musel Aberforth nejdřív počkat, až mu přestane zvonit v uchu, a pak chvilku přemejšlet, cože to vlastně zástupce řekl.
„Kredenc?“
„Ne kredenc, ale Credence! Credence Barebone!“
„Ten šarlatán, co kdysivá tvrdil, že je můj syn?“
„Ano, ano, to je on. Krom toho o sobě prohlašuje, že je šestý příchod Kristova vědomí, padlý archanděl Azrael, strážce vesmírného pořádku a taky, že umí vyléčit lepru, příjici a debilitu.“
„Je to cvok. Podělanej šarlatán, podprůměrnej věštec, posraný mé-me-me-me-médium–“
„Je vám dobře, Aberforthe?“
„To ty Gellertovy kozlíkový kapky. Vedlejší účinek.“
„Credence je pro tuhle prácičku perfektní. A víte proč?“
„Proč?“
„Protože je duševně chorý. Nemůže dostat oprátku.“
Do příbytku Credence Barebonea dorazili za svítání. Drožkář si nechal vyplatit dva dolary a padesát centů a urychleně odtamtud zmizel, přestože slíbil, že na ně počká.
„Jen počkej, ty prolhaný zmetku!“ zahrozil mu Flitwick pěstičkou. „Tohle si vypiješ! Spolu s tím svým zatraceným chloroformem! Nechám tě zavřít za nekonsensuální styk s mladistvými dívkami za pomoci omamné látky!“
„Už je fuč,“ poklepal mu Aberforth na temeno, „neslyší vás. Budete mu to vyrozumění muset poslat poštou.“
„Na poště jsou fronty.“
„K vám na stanici nechodí pošťák?“
„Od té doby, co ho Albus chytil pod krkem a řval na něj, že mu ztratili balík, se u nás neobjevil.“
„Do hajzlu, on má na tom svým paláci fakt dvě věže. Myslel jsem, že lidi kecaj.“
Abe civěl vzhůru a kroutil hlavou, až mu vousy pleskaly o ramena.
„Inu, jdeme na to.“
Zástupce vztáhl ruku ke zlatýmu klepadlu a zabušil do vstupních vrat. Ty se jako na povel okamžitě otevřely. Nikdo za nima ale nebyl. Pánové zamířili stezičkou z bílých kamínků k hlavnímu vchodu. Ten se před nima taky automaticky otevřel, aniž by kdokoli bral za kliku.
„Tfuj!“ odplivl si Aberforth. „Samý obluzování a prašivý triky!“
„Pane Barebone?“ zavolal Flitwick do nitra paláce a opatrnejma krůčkama postupoval dál.
„Jsem v křišťálovém sále!“ zazněl chodbou jemnej mužskej hlas, kterej mohl patřit stejně tak andělovi jako prachsprostýmu teploušovi ze sanfranciskýho šantánu. „Jděte rovnou za nosem.“
„Vodkud to sakra jde?“ podivoval se Abe.
„To budou čáry, příteli!“ vypískl Filius a třásl se jak jeptiška před svlečeným vikářem. „Lidé říkají, že Credence vládne čarodějnou mocí!“
„Ale houby!“
„Ty já zásadně nepožívám, pánové,“ ohradil se Credence Barebone, kterej usoudil, že pokavaď jim nevyjde v ústrety, tak se v chodbě zaseknou na celý dopoledne.
„Dobře děláš,“ mínil Abe a prohlížel si chlapa oblečenýho do režnejch gatí, květovaný haleny a perleťovýho šálu. „Šerifovi vlezly na mozek. Dočista z nich zmagořil.“
„Máš se strýčkem potíže, otče?“
„Neříkej mi otče, ty pacholku! Podívej se, jak vypadáš! Dyť mi vůbec nejseš podobnej sakra! Takhle směšný hadry bych si na sebe v životě nevzal!“
„Strýčku Albusovi by se líbily.“
„Není to tvůj strýček.“
„Což nevylučuje, že by se mu líbily. Pojďte dál, pánové. Něco k pití? Kávu? Nebo snad thé?“
„Proč vždycky každý nabízí teplé nápoje?“ ohrnul frňák Flitwick. „Whisky byste neměl?“
„Všiml jste si snad u vstupu cedule s nápisem sklad lihovin?“
„Ne.“
„To proto, že tady žádný sklad lihovin není. Vodu s citrónem?“
„Vodu nepiju, kopulují v ní ryby.“
„Říká se ,šukaj‘,“ opravil ho Aberforth.
„To je snad to samé, ne?“
„Technicky vzato jo, ale ,šukaj‘ zní prostě líp.“
„Jsem si docela jist, že v citrónové vodě by se nevytřela ani kouzelná rybka. Dáte si teda?“
„Neobtěžujte se, pane Barebone. Půjdeme rovnou k věci.“
Credence se ve svým impozantním přijímacím pokoji, kde byly křišťály rozmístěný na všech myslitelných plochách, usadil do zdobně vyřezávanýho trůnu, spojený dlaně vrazil pod bradu a trpělivě čekal.
„Ehm… Hmmm… Jak bychom to jenom…“
„Chceme, abys vodkrágloval šerifa,“ přešel k věci Aberforth.
„Vskutku?“
„Jo. Jinak bysme se do takovýhle díry nevobtěžovali.“
„A jak byste si to představovali, pánové?“
„No, žádnej velkej pistolník nejseš, takže si to asi uděláš po svým. Nějakej dramatickej proslov, mystický kecy, pak kůl do srdce a hotovo.“
„Albus Dumbledore není zombie ani vampýr.“
„To sice není, ale kůl do srdce snad zabije i člověka, ne?“
„Jsem exorcista, ne vrah.“
„Jasně. A kromě toho ještě věštec, strážce vesmírnýho pořádku a vsadím se, že taky bastard, co by pro zlato zabil vlastní matku.“
„To se upřímně řečeno doopravdy stalo,“ všeptl mu do ucha Flitwick.
„Zakazovala mi chodit k řece rýžovat zlato. Jednou už jsem toho měl dost. Dostala rýčem mezi lopatky… Ovšem teď – teď je ze mě nová bytost. Já lidem pomáhám, neubližuji jim. Nečetli jste mou novou knihu? Nech slunce v duši zářit? Byl to trhák loňského podzimu.“
„Jo, věřím, že to hodně lidí roztrhalo na kusy a v zimě si tím zatopilo. Tak kolik, Credenci?“
„2000 výtisků jen na východním pobřeží.“
„Já se ptal na doláče.“
„No, úplně přesně by to asi věděl můj bankéř, pan Rockefeller, nicméně pokud se prodalo 2000 výtisků, přičemž jeden stál 2 dolary 40 centů, pak –“
„U všech chlupatejch koz, kolik potřebuješ, abys voprášil starý nádobíčko?! Když se ti nezamlouvá kůl, tak ho prostě vodpráskneš!“
„Já už zbraň do ruky nevezmu, Aberforthe.“
„200 babek?“
„Jsou mocnější síly než ty temné.“
„300?“
„A taky důležitější hodnoty než peníze.“
„Á, ať půl roku nežeru, 400 babek! Ale to je moje poslední nabídka!“
„Uznáš mě jako svého syna a dědice. Chci vlastnické právo na zlatý důl pod Blue Mountin. A pár obrazů ze sbírky dědečka Percivala.“
„To je všechno?“
„Plus těch 400 dolarů, o kterých jsi mluvil.“
„Takže můj podpis na notářsky ověřený závěti a 400 dolarů…“
„Ještě bych si možná vybral něco málo ze šperků po Arianě, jestli je Albus nenosí.“
„Poslouchej, ty načančanej zmrde, ty asi vážně budeš Dumbledore. Jenom nejseš podobnej mně, ale dědkovi Percivalovi.“
„Výborně. Takže si plácneme, tati?“
Aberforth s odporem větším, než jakej choval k fazolovýmu guláši, natáhl ke Credencovi ruku.
„Skvělá práce!“ zvolal Flitwick potěšeně. „Dialog a láska vítězí nad násilím a nenávistí! A nyní pojďme probrat, jak a kdy Albuse zlikvidujeme.“