Vlkodlak na kraji města 5

Moji zlatí a trpěliví čtenáři, je to konečně tady. Za to obrovské zpoždění by měl být omluvný úvod delší než celá povídka, ale o to asi nikdo moc nestojí. Takže přejdeme rovnou k děkovačce:
Děkuji Urrsari za neuvěřitelnou trpělivost, s kterou na dokončení svého dárku k Vánocům čekala rok a půl. Děkuji neviathiel za povzbuzující popichování, které vyvrcholilo báječným betareadem se záblesky synchronicity. Díky za zapůjčení Karla V.! Děkuji Doktorovi za jeho krásné první čtení. Děkuji zakladatelce a všem členkám a členům občanského sdružení „Zachraňme českého vlkodlaka“ za jejich něžnou iniciativu a že nade mnou ještě nezlomili hůl. Děkuji všem sosačkám, které mi mou povinnost nepřestávaly připomínat.
Děkuji všem, kdo se k téhle povídce ještě vrátí. Jste úžasní.
Hudební inspirací bylo mimo jiné Raised by Wolves od U2. Text s povídkou příliš nesouvisí, zato duch písně s ní souzní absolutně.
Raised by wolves. Stronger than fear.
If I open my eyes, you disappear.
***
Šli jsme spát po třetí. Vstáváme o půl sedmé, bezbarví a mlčenliví, do hrnků nám vyškrabuju poslední kafe ze dna piksly, zatímco se Varvara snaží rozčesat si husté vlasy mým jediným hřebenem.
Ne, nepřenechal jsem Varvaře na zbytek noci svou postel a neustlal jsem si džentlmensky na kanapi v kuchyni. Postel byla moje a kanape její. Ženská, která mě večer málem přizabije, může být ráda, že jí půjčím na spaní deku.
Snídáme poslední dvě sušenky, co zbyly v balíčku. Žalostné jídlo na to, jak náročný den nás dnes čeká, ale bereme co je. Když vycházíme z domku, začíná se teprve rozednívat. Než dorazíme v osm na hlášení do Řešovské, musíme ještě stihnout návštěvu v čísle 37.
Bohnická léčebna má oficiálně třicet šest pavilonů. Třicátý sedmý je tajný, i když je všechno jen ne nenápadný. Vznikl ve stejné době jako všechny ostatní, na začátku 20. století. V době, kdy i kouzelníkům došlo, že by se ke svým bláznům měli začít chovat slušně.
Psychiatrické diagnózy jsou u všech lidí stejné, kouzelníci mají jedinou nevýhodu – magie je činí desetkrát nebezpečnějšími a desetkrát viditelnějšími. Proto magická komunita své duševně choré v dávnějších dobách obvykle sama rychle zlikvidovala, přitahovali příliš pozornosti. Když to nestihla, často skončili na hranici.
A pak vznikl pavilon 37. Pavilon zabezpečený jako hrad, kde se mudlovská psychofarmaka a terapie kombinují s magickou restrikcí a protizaklínadly. Jeho personál patří k menšině kouzelníků, s nimiž vycházím bez problémů; jsou velmi slušní a velmi praktičtí. Informují mě o nástupu obzvlášť problematických případů a o povolení k vycházkám u těch, kteří ještě nejsou zcela stabilizovaní. A já jim pomáhám hasit a tutlat, když někde nedopatřením vybuchnou jiskry nebo se v terapeutické stáji vedle dvou hnědých kobylek objeví na pár minut jednorožec. Vyhovíme si.
Pod nohama nám křupe přemrzlé listí, holé větve stromů se rýsují proti blednoucímu nebi. Areál léčebny je tichý, občas se v některém z domů rozsvítí další okno. Varvara mlčí, netuším, co se jí honí hlavou. Ale jde se mnou, takže věří, že jí dokážu pomoci. Kruci.
Otevře pusu teprve, když se zastavím před dveřmi pavilonu 37. „No nekecej!“ zamumlá. Jak jsem říkal, tajný pavilon nepatří k těm nejméně nápadným. Stojí přímo uprostřed léčebny. Má vysokou věž s hodinami.
A na věži kříž.
***
Nejste-li kouzelník, zvykáte si na zvláštnosti magické architektury a geometrie dost špatně. Místo kostelem procházíte širokou bílou chodbou, kam okny bez mříží dopadá denní světlo. Stoupáte po schodišti do třetího patra, které musí být výškově jednoznačně nad střechou budovy. V kanceláři primářky Jesenské je příjemných dvaadvacet stupňů, přestože nikde nezahlédnete topné těleso. Varvara, která sedí na židli vedle mě, je bledá a očividně přemáhá nevolnost. Ani mně není úplně dobře, jako by se tělo zoufale vzpíralo uvěřit tomu, čím ho krmí oči. Ale není to poprvé. Prodýchám to.
Primářka Jesenská sedí za svým dlouhým zeleným stolem a pozorně si nás měří. Patří k ženským, které v padesáti vypadají líp než ve dvaceti. Prošedivělé vlasy jí sluší, podtrhují živé a výrazné oči. Drobné vrásky kolem úst dodávají důvěryhodnosti, kterou byste mladší tváři nevěřili. Ženská na svém místě. Nikdy jsme spolu neměli problémy.
Promluví jako první: „Přicházíte kvůli tomu mrtvému z lesa, že? Kvůli Bohdanovi.“
„Kvůli Bohdanovi?“ opakuji nechápavě. Jak o něm zatraceně vědí? Proč by je měl zajímat? A pak mi to začne docházet. Sakra, sakra, kurva. Cítím, jak se ve mně vzmáhá vztek.
„Chcete říct, že v lese za zdí léčebny žil váš pacient, a vy jste se mi to ani neobtěžovala sdělit?“
„Nepokládala jsem to za nutné. Byl stabilizovaný a neutralizovaný.“
„Neutralizovaný?“ obrátí se na mě Varvara tázavě.
„Něco jako magická kastrace,“ zavrčím.
„Velmi zhruba řečeno,“ dodá doktorka Jesenská. „Jistá podobnost tu je. Známe metody, kterými se dá odebrat značná část magické síly. Někteří pacienti, kteří by bez magie nebyli nijak nebezpeční, na toto řešení přistoupí. Není pak třeba držet je v izolaci.“
„Co měl Bohdan za diagnózu?“ zeptám se.
„To je trochu složitější a asi nijak zásadní. Důležité je, že měl panickou hrůzu z velkých psů, na kterou často reagoval magickou agresí.“
To sedělo. Na Bohdanově tábořišti nikdo psa mít nesměl.
„Neutralizací se všechny jeho problémy nevyřešily, ale pominul důvod držet ho tady.“
Z desítek zmatených teorií se pomalu začíná vyloupávat jedna pravděpodobnější. „I po neutralizaci zůstává jistá zbytková magie, ne?“ ptám se.
„Není nijak nebezpečná. I když kouzelník reaguje agresivně, napadaný to cítí maximálně jako úder nebo slabý výboj. Nikomu to nemůže ublížit.“
„Ale vyděsit ano.“
„Snad.“
„Zjistili jste na místě vraždy zbytky takové magie?“
Jesenská váhavě přikývne.
Unaveně si promnu oči. Skládačka začíná dávát smysl. Bohdan viděl, jak se kolem řítí obrovský pes. A v hrůze zaútočil první.
„Máte pravdu, jsme tu kvůli Bohdanovi,“ začnu pomalu. „Ale nejen kvůli němu.“ Pevně doufám, že se všechny mé drobné služby a její poslední opomenutí sečtou v jeden velký dluh. Dluh, kvůli kterému přistoupí i na tak neuvěřitelnou věc, o kterou ji teď požádám.
***
Ve čtyři odpoledne přijíždějí Ondřej a Klára, bratr a sestra. Dva vlci, kterým můžu svěřit svůj život. Ondřej je stejně starý jako já, Klára o šestnáct měsíců starší. S dědou a s jejich otcem jsme poprvé jako smečka uštvali srnce. Bylo mi čtrnáct, Klára mě přehlížela jako krajinu. O tři roky později jsme se poprvé políbili, pusy ještě pořád rudé zaječí krví. Rozešli jsme se po pěti letech. Protože jsem nechtěl zůstat v horách. Protože Klára toužila po dětech, co nebudou vlkodlaci. Vdala se rok na to za nejslušnějšího chlapa na Šumavě.
S Ondřejem se dvakrát třikrát ročně proženeme lesy a pak se vožerem. S Klárou neběhám ani nepiju. Je to příliš riskantní, vlčí paměť je strašná věc a pach staré lásky visí ve vzduchu léta. Jsem kmotrem jejího syna. Je mu třináct a neproměnil se. Osmiletá Mája má její oči a nikdo neví, jak to bude s ní.
Cestou z práce jsem se stavil v Albertu, vařím nám všem kafe, Ondřej rovná na talíř chlebíčky, které koupili cestou z nádraží. Klára s Varvarou sedí u stolu a prohlížejí si fotky Klářiných dětí a Dimitrije. Se zájmem se jim nakloním přes rameno, Dyma vypadá se svou úzkou tváří a plachým úsměvem jako opravdový umělec. Varvara vypráví, že o místo na bohnické služebně usilovala několik let, aby mu mohla být ve chvílích krize nablízku. Když konečně nastoupila, Dimitrij už byl dva dny nezvěstný. Zmizel přímo z nemocničního pokoje, na sobě měl jen pyžamo. Zbylo po něm otevřené okno a vyrvaná mříž.
Pijeme kafe, jíme chlebíčky a čekáme, až padne noc. Ondřej s Klárou přijali Varvaru docela samozřejmě; koho přijme jeden vlk, toho bere celá smečka. Zda půjde s námi, vyřešíme vzrušenou diskuzí mezi osmou a devátou. Je zatraceně tvrdohlavá. Nakonec nám všem dojdou slova. Když se v jedenáct zvedneme, zvedne se Varvara s námi.
„Jseš si tím jistá?“ ptám se, protože prostě musím.
Přikývne. „Je to můj bratr. Nejdřív to zkusím já.“
„Může to být nebezpečné.“ Opakuju se jako zaseknutá deska
Dotkne se opasku. „Baterka. Vysílačka. Čezeta.“
Vyjdeme z domu. V černém běžeckém oblečení vypadáme jako profesionální lupiči. Jen Varvara má na sobě služební stejnokroj i s péřovkou. Noc je tmavá, mraky visí docela nízko, vzduch je cítit sněhem. Mlčky procházíme ztichlými uličkami, pak kolem bohnického kostelíka a hospice vzhůru k zahradám, polím a hřbitovu. Varvara jde odhodlaně jako první. Jako první přelézá severní zeď hřbitova a seskakuje dolů. Vyhoupnu se na za ní. Začíná sněžit. Varvaře pode mnou zazáří na tmavých vlasech první vločky. Po mně seskakuje Klára, poslední jde Ondřej. Varvara vytáhne z opasku baterku, opatrně klopýtáme promrzlým břečťanem směrem ke kapli, Ondřej občas tlumeně zakleje, když zakopne o neviditelný kořen. Provádím je kolem hluboké šachty u zadního vchodu. Na rozbahněné zemi pod chybějící střechou jsou ještě pořád vidět rýhy po mé včerejší křeči. Varvara od nich provinile odvrátí zrak a ustoupí.
Chytneme se s Klárou a Ondřejem za ruce. Synchronizovaná proměna je mnohem víc pověrečný rituál než záruka šťastného lovu. Ale my dnes nehodláme opomenout vůbec nic. Zklidňujeme dech, otevíráme se světu i sobě navzájem. Když o sebe křísnou naše drápy, pouštíme se a dopadáme na všechny čtyři. S obavami zhluboka naberu dech. Nejprve mě uhodí do nosu Ondřejův přátelský a ujišťující pach. Vzápětí ucítím Kláru, vůni uvadajících lilií těžkou vzpomínkami. Pění mi krev. Klára tiše zakňučí a couvne, aby mezi sebe a můj pach dostala aspoň trochu vzduchu. Vzápětí se kolem mě prosmýkne další vůně, nesmělá a přímočará jako planá růže. Prolne se pachem Ondřeje a Kláry, nastolí klid a uvolnění. Varvara mi opatrně položí ruku na hlavu. „Poběžíme?“ řekne tiše.
Neváží skoro nic. Když přeskakujeme zeď, zatne mi prsty pevně do srsti. Klára a Ondřej nám běží neslyšně po pravici a po levici. Vlkodlak se v kapli zdržel jen několik hodin, snad aby si odpočinul po vyčerpávajícím lovu. Pak se jeho stopa opět rozběhla přes severní zeď. Je teď přímočará a jednoznačná, vlk, který před svítáním spěchá do svého doupěte. Stopa se řítí se na severozápad, Draháňským lesem, pak polem, zase o den chladnější, ale pořád jasná tak, že ani nemusíme držet čenichy u země. Je jako rudá čára vinoucí se krajinou. Prudce zastavíme na kraji strmého srázu, který se propadá do dolů tmy. Několik desítek metrů pod námi se z hlubin vypíná cihlový komín. „Kde to jsme?“ ptá se Varvara, dezorientovaná temnotou a padajícím sněhem. V téhle podobě jí nemohu odpovědět, ale kývnu, aby sesedla; tímhle terénem si netroufnu sestupovat s břemenem na zádech. S Ondřejem a Klárou nepotřebujeme slova. Odběhnou, aby úzké údolí obestoupili z východu a jihu; prevence před možným útěkem. Strž během tisíců let vymlel do skály Čimický potok, plynoucí hluboko pod námi. Je přístupná z jediné strany, ze západu, od řeky, úzkým průchodem mezi skalisky. V půli devatenáctého století na jejím dně vyrostla továrna na dynamit, dnes dávno opuštěná a zabezpečená rezavým řetězem na rezavé bráně. Dokonalý úkryt. Nebo dokonalá past.
Tichounké zavytí ze tmy signalizuje, že Ondřej s Klárou začínají sestupovat na opačných stranách strže. Varvara rozsvítí baterku a dáme se do pohybu. Prudký skalnatý sráz je naštěstí hustě porostlý stromy, přesto se držím těsně u Varvary, aby se mě mohla kdykoli chytit. Po čtyřech se sestupuje mnohem lépe než po dvou. Vlkodlačí stopa nesílí ani neslábne. Za pět minut se sejdeme všichni čtyři na samém dně. Ve tmě se rýsují kostry bývalých továrních hal; přízrak komína se tyčí proti vzdálené noční obloze a vzduchem víří sníh. „Kam?“ ptá se tiše Varvara. A my ji vedeme po zbývajícím kousku rudé stužky pachu k opuštěnému skladišti s dveřmi dokořán. Když vykročím, abych ji doprovodil, položí mi opět dlaň mezi uši a vzduchem zavane planá růže. A tak stojím na místě a sleduju, jak odjišťuje čezetu, opírá ji zkušeně o zápěstí levičky, ve které svírá baterku, a pomalu vchází dovnitř.
Minutu neslyším a necítím vůbec nic. Připadá mi jako věčnost. Pak zaslechnu tichounké „Pavle“. Vřítím se dovnitř, Klára s Ondřejem za mnou. Na betonové podlaze v bledém světle baterky svírá Varvara v náručí vyhublou bezvládnou postavu v potrhaném pyžamu. Kolem se rozlévá kaluž zasychající krve. Ondřej i Klára se mě musí dotknout čenichy, aby mi připomněli, že rychlá proměna by teď vážně nikomu nepomohla. A tak se nadechneme a procházíme pomalou transformací, zatímco Varvara volá vysílačkou záchranku.
***
Ztráta krve a těžké podchlazení Dimitrije málem zabijí. Celkové vyčerpání přejde plynule v těžký zápal plic, na Bulovce leží tři týdny, z toho dva na dejcháku. Varvara a jeho matka u něj tráví veškerý volný čas. Já za ním zajdu třikrát. Při třetí návštěvě si konečně půl hodiny povídáme za zavřenými dveřmi. Mluví klidně a srozumitelně, ale oči má plné zoufalství. Zpátky se byl schopen proměnit až třetí den po úplňku. Pamatoval si jen velmi málo, ale i ty útržky mu stačily, aby si našel ostrý střep. Nechtěl s tím žít a neodpustí si to. Když od něj odcházím, chce se mi brečet.
***
Bohdana pohřbíme poslední listopadové pondělí. Trvám na tom, že rozloučení bude s obřadem, aspoň tohle mu vlkodlačí komunita dluží. Zpráva se mezi pražské bezdomovce roznese rychle, stačí říct Vláďovi, co prodává Nový prostor před bohnickou Billou. Tři první řady lavic olšanské obřadní síně jsou zaplněny návštěvníky, kteří úředníka krematoria uvádějí do rozpaků. Dělá si zbytečné starosti, všichni se chovají vzorně. Maruška z Hlaváku odrecituje báseň, kterou na Bohdana složila. Vláďa z kapsy vytáhne ohmataný Nový zákon, přečte verš o krmení hladových a odívání nahých a zavzpomíná, jak rád se Bohdan dělil o to málo, co měl. Vousaté hlavy přikyvují a občas se nenápadně ohlédnou dozadu. V poslední lavici sedí asi deset distingovaných mužů a žen, kteří zaručeně nikdy nepřespávali na ulici. Tuším, že jsou to kouzelníci, možná dokonce dávní Bohdanovi spolužáci z Budče. Když obřad skončí, jeden z nich se ke mně přitočí. Je hubený, s prošedivělými vlasy a pronikavýma očima. Nic neřekne, jen mi do ruky vtiskne obálku. Doma v ní najdu přesně polovinu sumy, kterou jsme s vlkodlaky dali na obřad dohromady.
***
Znovu se s ním potkám za týden na schůzce, kterou zorganizuje primářka Jesenská. Je to odvážná ženská nakloněná netradičním řešením, ale chápu, že v tomhle případě potřebuje mít krytá záda. A tak teď proti mě sedí Karel Vrbenský, nejzkušenější vyšetřovatel oddělení vražd kouzelnické policie. Už jsme se domluvili, že oba bychom kvalifikovali případ v bohnickém lese jako zabití a že jeho příčinou byla zřejmě ta nejblbější shoda okolností, jakou si člověk dovede představit. Oba ale také víme, jak moc je Dimitrij Gleb nebezpečný; obyčejní by po takovém incidentu automaticky nasadili ochrannou léčbu.
„Mohu ho sem přijmout a taky ho tu udržet,“ řekne Jesenská, „ale nedají se čekat zázraky. Léky, terapie, režimová opatření, prostě běžný postup. Netroufnu si užívat jiná kouzla než restrikční prostorová zaklínadla, interakce se syrovou vlkodlačí magií je neprozkoumaná a nepředvídatelná. A pak je tu samozřejmě problém úplňků.“
Vrbenský na mě tázavě pohlédne. Odkašlu si, ale můj hlas zní pořád méně jistě, než bych si přál. „Ty s ním mohu trávit já. Tady. V nějaké zabezpečené místnosti.“
„Co si od toho slibujete?“ ptá se Vrbenský.
„Nevím. Jsem polda, ne psychiatr.“ Pak se mu podívám do očí a pochopím, že to skutečně byla otázka, ne výslechová klička. Slova se mi hledají těžko, víc než cokoli jiného mě vede intuice.
„Dimitrij neměl od dětství blízkého vlka,“ začnu pomalu. „Někoho, kdo by s ním zůstal ve chvílích, kdy nikdo nemá být sám. Nechci, aby to ještě někdy zažil.“
„Myslíte, že mu to prospěje?“
„Nemám tušení. Možná má přítomnost aspoň trochu pomůže, aby svého vlka přijal on sám. Nebo se na mě hned po proměně vrhne. V jeho současném stavu ho ale nebudu mít problém zpacifikovat.“
„Riskujete minimálně zranění.“
„Vlkodlaci se hojí rychle.“
„Proč právě vy?“
V jeho očích vidím víc než otázku, víc než zvědavost. Je v nich zájem, a pod ním propastná tůně smutku muže, který už zažil příliš mnoho. Už když ta slova vyslovuji, tuším, že mi porozumí. „Protože tu nikdo jiný není.“
Když společně vycházíme ze dveří, zamumlám: „Myslel jsem, že budete navrhovat boubínské kořeny.“
Zarazí se v půli kroku, jeho tvář se na okamžik přestane ovládat. „Už snad sakra nemáme sedmnáctý století!“
„Snad ne,“ říkám opatrně.
Před čtyřicítkou už se základní životní postoje přestavují sakra špatně. Přesto cítím, jak se bolestivě vydroluje další cihla z mých předsudků vůči kouzelníkům.
***
V podvečer prosincového úplňku kráčíme chodbou tři. Primářka Jesenská napřed, já s Varvarou za ní. Držíme se za poprvé ruce, prsty pevně propletené. Cítím ten dotek tak intenzivně, jako už dávno nic. Plná síla měsíce strhává obrany a hradby, sdílená úzkost a naděje se volně přelévá mezi námi. Dyma už na mě čeká v bezpečné místnosti na konci koridoru.
„Je zamedikovaný a stabilizovaný, není s ním žádný problém,“ říká primářka přes rameno. „Ale netuším, co s ním udělá proměna.“ Zastavíme se u polstrovaných dveří zabezpečených mříží. Když primářka sáhne do kapsy, aby vytáhla klíč, zvedne si Varvara mou dlaň k ústům a a políbí mě na klouby. Zalapám po dechu, jako by mnou projel blesk, prudce se k ní otočím. Neřekne nic. Její pohled říká všechno.
Zakřípá zámek, otevře se mříž. Musím se několikrát zhluboka nadechnout, abych se uklidnil. Teprve pak vejdu dovnitř. Dveře za mnou tiše zapadnou.
Místnost je prostorná, zalitá narudlým světlem zapadajícího slunce. Uprostřed stojí Dyma a úzkost křičí z každého póru jeho těla. Udělám k němu krok a napřáhnu obě ruce.
„Chyť se mě,“ řeknu tiše. „Proměníme se spolu.“
Konec
A/N:
Kostel sv. Václava v Psychiatrické nemocnici Bohnice
Dynamitka Nobel