Modrá a stříbrná noc

Nebe je tmavě modrý, modřejší než rozlitej inkoust a na něm visí Měsíc jako obrovskej lampion, řeka se ligotavě třpytí, to se na hladině převalují vlnky, úplně jako ploutvičky stříbrných plotic. Ze břehu neslyšně vklouzla do vody ondatra, nedaleko ve tmě šplouchlo veslo.
Za noci jako je tahle může mít člověk pocit, že se nic nezměnilo, že je zase malým klukem a všechno to, co se stalo potom, byl jenom sen, co na něj pad, když usnul na číhané.
A může doufat, že za zády zase uslyší známé zachrchlání a zvučný hlas strýce Proška zavolá:
"Snad ti neulítly včely, Prdelko?!"