Smrt na pitevním stole

Poprvý jsem umřel tak, že mě střelili přímo do srdce.
Bolelo to strašně. Ale ona bolest nebyla nic proti tomu, co přišlo potom.
Bloudil jsem temnotou, zoufale volal o pomoc… a ona přišla. Podala mi ruku a vytáhla mě zpět do světla.
~
Netrvalo to dlouho a umřel jsem znovu, tentokrát už definitivně. Zvláštní bylo, že jsem se cítil hůř než tenkrát… nejspíš protože jsem dobře věděl, co mě čeká.
V posledních chvílích svého „života“ jsem si zcela nepoeticky pomyslel, že bych radši chcípnul na pitevním stole než takto. Bohužel, málokdo si vybírá, jak odejde (že, Jacku?)
A já nejsem výjimkou.