O všechny přišla. Postupně a nekrvavě.
Odcházeli. Na jiné školy. Za jinými zálibami. Za dalšími vztahy.
Co na tom, že si přála jít také. Na vysněnou školu, kam se neodvážila přihlásit, protože ji nikdo nepovzbudil, že za zkoušku nic nedá. Co na tom, že nedostala šanci rozvinout žádný ze svých talentů, protože nikdy neuvěřila, že nějaké má. Co na tom, že nepoznala lásku, protože věděla, že ji nikdo nemůže milovat.
Nakonec zůstala sama. Se všemi těmi přáními štěstí a slovy povzbuzení, které upřímně rozdávala na všechny strany. A teprve pak se rozplakala.
Když pláče kluk, dá se to ještě snést...
So, 2011-04-09 11:59 — angie77
Smutné...
ale pěkné.
Pro psaní komentářů se přihlašte
So, 2011-04-09 20:31 — Esclarte
Ano, to je fakt ze života.
Ano, to je fakt ze života.
Pro psaní komentářů se přihlašte
So, 2011-04-09 21:12 — Lejdynka
Nemám ráda takhle příšerně
Nemám ráda takhle příšerně realistické věci, pže mi připomínají zasuté kousky vzpomínek.
Nicméně to nic nemění na tom, že je to parádní.
Pro psaní komentářů se přihlašte
Ne, 2011-04-10 20:22 — Ness
Smutně pravdivé.
Smutně pravdivé.
Pro psaní komentářů se přihlašte
Po, 2011-04-11 19:36 — Profesor
Smutné. Navíc mi to něco
Smutné. Navíc mi to něco připomíná...
Hezké.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit