Lék na stáří

Tvář dívenky odráží se v zrcadle, v jediném lidském vynálezu odhalujícím pravdu.
Chce mu věřit, ale prsty hovoří jinak, když brázdí zvrásnělé pohoří své tváře dotýkaje se kůže seschlejší než pergamen.
„Přeci nemůžu být tak stará, kam zmizelo mé mládí.“
„Uvadlo jako květina, maminko, ale nemuselo, stačilo si vzít svůj lék.“
„Nemohla jsem, dceruško, cena byla příliš vysoká.“
„Chceš, abych umřela?“
„Nechci.“
„Tak mi dej život, ať jsme opět spolu.“
„Dobrá, ale je to naposledy.“
„Sama víš, že není. A teď konečně zazvoň.“
Hladové rty děvčátka lačně požírají lidské srdce, zatímco oči stařeny s výčitkami hledí na rozsápané tělo služebné.