Via lucis

Stíny toho dne tančily zběsileji než obvykle. Zíral na ně vyděšeně, protože jejich nepokojem se celý jeho život otřásal.
Přitiskl se zády na kámen a okovy zachřestily.
Náhle mu stín větší než jiné zakryl výhled a on se strachy rozklepal.
Neviditelná ruka rozbila okovy a zvedla jej na nohy. Neuměl chodit, nikdy se ani nepostavil, proto jej stín nakonec vzal na ramena a nesl.
Chtěl se bránit, ale neuměl mluvit a jeho zmítání neznámý nedbal.
Náhle jej pustil. Tvrdě dopadl na měkkou zem. Nebyla z kamene.
Zvedl hlavu a ihned ji schoval do dlaní.
"To je slunce," řekl bývalý stín.