Nejtrpčí

„Moje tajemství prej je, že na ně úplně kašlu,“ zasípěl Andros ze svého smrtelného lože. „Kotopulos tvrdí, že celej rok chrápu a v červenci jdu sklízet. Blbec. Závidí, protože ty jeho jsou pořád příliš sladký.“ Fotis přikývl. Už to slyšel stokrát.
„Kašlat nestačí! Musíš je mučit. Zasadit mezi šutry. Nedat jim vodu. Přeseknout motykou pár kořenů. Nechat je léta skomírat. Ti nejzaťatější se nevzdají a každej rok vyvztekají jeden nebo dva plody. To je tajemství každoročního vítězství o nejtrpčí citron celého Peloponésu!“
Fotis mlčky hleděl na otcovu vyschlou tvář. Až příliš připomínala jeden z těch ztrápených keřů vysoko v horách.