Pekelnej strach

Na činčání jsem nikdy nebyla. Budečskej hábit, co jsem nosila osm let, mi úplně vyhovoval.
V Praze jsem ovšem v hábitu chodit nemohla. Jednou jsem slyšela holky na sesterně, jak si o mně vykládaj, že se neumím pořádně oblíknout ani namalovat. Což je teda nespravedlivý, protože namalovat se umím. Jenomže se pak bojím sama sebe.
Pak mi Šimon, bráchův kluk, vyprávěl, že jsou na netu stránky, kam ženský posílaj fotky těch špatně oblečenejch a dělaj si z nich srandu.
Tomu jsem nevěřila, ale stejně mě to vyděsilo.
„Bojí se pekla, které nikdy neviděla,“ kroutil hlavou brácha. „Táta by měl radost.“