Moje stará teta

Jezdíval jsem tam jako student, nebylo kam jinam prchnout z letního Petrohradu. Zamiloval jsem si stinné lesy, starý dům i ji, drobnou, milou osůbku. Nikdy se neprovdala, pečlivě ale opatrovala portrét muže s licousy.

„Porfej Parmenovič,“ odpověděla na nevyřčenou otázku. „Milovala jsem ho a on mě. Jeho otci jsem nebyla po chuti, ten můj zas nechtěl vyplatit věno… Nebylo řešení pro nás dva... Pak přišel s tím, že si chce vzít statkářovu dceru.“

„A vzal?“

„Kdepak, nikdy mě neopustil. Byla jsem mladá a silná,“ rozesmála se.

Když s podzimem do lesů padne chlad, v uších mi zvoní to stařecké chichotání.