Potají

Vrata do stodoly zaskřípěla a vešla Crina.
„Už jsem tě dlouho neviděla,“ řekla a usmála se na něj. Posadila se k němu na seno a uhladila si sukni šatů. „Děkuji ti za všechny ty květiny, co jsi mi poslal.“
„Líbily se ti?“ zvedl k ní pátravý pohled.
„Jsou moc krásné. Ale maminka se mračila, když zjistila, že jsou od tebe,“ odpověděla.
„Neměla bys tu se mnou být. Víš, co se povídá. Matka nebude mít radost,“ řekl vážně.
„Nevěřím ničemu z toho. Ilinca mi řekla, že jsi mě zachránil,“ zavrtěla hlavou.
A pak se naklonila a váhavě ho políbila na tvář.