Osudové setkání?

„Ahoj,” vytrhl ho z myšlenek trochu nejistý hlas. Před ním stála slečna v bílém plášti. Vypadala o něco mladší než on. Usmívala se.
„Asi to zní divně, ale bojím se, že jsem se ztratila. Jsem tu nová. Chtěla jsem jít do nemocniční kantýny na oběd, ale asi jsem se vydala po špatných schodech. Sarah, mimochodem.”
Pořád dost zaraženě přijal nabízenou ruku a zamumlal své jméno. Když se rozešli nemocniční chodbou, nervozita z něj trochu opadla. Uvědomil si, že si nevzpomíná, kdy naposledy se na něj někdo upřímně usmál. Poobědvali společně.
„Jarede, nechtěl bys po práci zajít na kafe?”
„Moc rád.”