Co zůstalo

Stál před jámou po výbuchu a smál se té absurdní situaci, sobě, své hlouposti. Smích byl stejně hořký jako slzy, které mu tekly po tvářích. A všichni okolo byli zmatení, vyděšení a ohlušení.
Stál před soudní stolicí, poslouchal proud urážek a obvinění a mlčel. A všichni okolo zběsile řvali, a i kdyby promluvil, neposlouchali by.
Stával ve své cele a šeptal do jejích zdí svoji bolest, hořkost, výčitky, nespravedlnost, svůj strach. Do hluchých kamenů křičel svoje jméno, to poslední co měl, co mu zůstalo, záchytný bod zdravého rozumu.
„Sirius. Sirius Black. Tichošlápek.“
S nocí se šepot měnil v tiché vytí.