Do nebíčka
Omlouvám se za denní dávku negativity.
Venku zněla střelba. Sklo okenních tabulí se sporadicky tříštilo o zem. S každou další kulkou, která prolétla dovnitř skrze rám, nabývala podlaha o něco zasněženějšího dojmu.
„My tady umřeme, viď, tati?“ zašeptala copatá holčička směrem ke krví zbrocené postavě, která těžce oddechovala.
„Půjdeme za maminkou, ano?“ zněla chraplavá odpověď.
„Do nebíčka?“
„Do nebíčka,“ přisvědčil muž, z nějž postupně vyprchávaly i poslední zbytky života.
„Ale co když nebíčko není?“
Neodpověděl. Uvědomoval si, že je snadnější zemřít s vidinou světla na konci. Tolik rozumu a síly ještě měl.
Na rozstřílenou linku dopadl odjištěný granát.
„Půjdeme za maminkou,“ vydechl svíraje drobnou dívčí ručku.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
:-(
:-(
Au, drsné, působivě podaná
Au, drsné, působivě podaná momentka malé naděje v moři zmaru...