Dřevěná lžíce

Bylo-li lze vyhnout se nejzlejšímu dobrodružství svého života, náhoda tomu nechtěla. Ráno po bujaré smuteční slavnosti, v níž Vilém stržen nakažlivým veselím pozůstalých pojedl a popil krapet bezuzdně, se na svém pracovišti, totiž odboru dobro bobříků, dozvěděl, že matka, Úřad dopravní gramotnosti kandidátů nebe, vyhlásila další ze dnů potravinové soběstačnosti: k obědu podávána polévka z dubové kůry.
„Aspoň se nemusíme bát požahané tlamy,“ podotkl kolega od zlo potkanů, narážeje na vyhlášený kopřivový nákyp.
„Určitě mi nezaskočí,“ připustil Vilém, „ale plavou mi tam červi.“
Zvedli se, žaludek i Vilém, skoro současně.
„Jeden šetří přírodu,“ zhodnotila dílo nadřízená, „a ty tady zvracíš.“