Úsměv

Ruce kmitají jako stroj. Neúnavně, soustavně a metodicky se stříbřité zrození mění v nit. Desetiletí zkušeností přetavených do ručního umění. Ale umění ne tak ledajakého. Nit života se leskne krásou svěžesti anebo svítí havraními křídly strastí; nejčastěji však má barvu různorodou, nedefinovatelnou jako tajemný úsměv Mony Lisy, a přece přitahuje, fascinuje.

Další ruce nit potom navíjejí na koloběh života – každé otočení hypnotizuje každodenností vrzavého rytmu nenaolejovaného mechanismu osudu. Opatrnost a trpělivost se zakořenily do dávno zapomenutých obav z přetržení a přerostly v sebevědomý pohled smrti přímo do tváře.

Až ty poslední zabrnkají na struny konce a vlákno uvadne jako růže.