Nevzdají se

Do místnosti vnikl první sluneční paprsek. Mladý muž se neklidně zavrtěl na loži.
„Vašíčku, počkej, než domyju schody...“
Kokrhá kohout.
„Vašíčku, nesu ti kousek holouběte, otec biskup dnes nevečeřel doma...“
Zakašlání odvedle.
„Jsi to nejdražší, co mám,“ slyší muž známý, kdysi milovaný hlas.
Odmítá otevřít oči. Zůstat ve snu, neprobouzet se… Maminko…
Pěkná maminka, zaznívají rušivá slova. Kdo tě odvedl k Silvestrovi?
Nad lůžkem stojí dvě mlžné postavy. Stejnou rychlostí, jako se zmenšuje Stesk, roste Zloba.
„Nemohla jsem jinak,“ proniká hustou mlhou tichý hlas maminky.
Vzadu se drží za ruce druhé dvě. Potrhané, zablácené. Víra a Odpuštění. Nikdy se nevzdají.