Soud

Řeč budečské představené splývala do jediného proudu. Nevnímal slova, sledoval tón. Už neměl naději.
Rozhodl se nečekat na rozsudek. Šlápl na spáru. Někdo z přihlížejících vykřikl.
Propadal se mezi hrubými kamennými kvádry. Jeden každý z něj sedřel vrstvu. Všechny pravdy i lži které kdy vyslovil ho opouštěly. Všechna gesta. Každý úsměv i pláč. Vzpomínky. Kameny z něj sedřely všechno, co dělá člověka člověkem. Zbylo jen prázdno.
Budečská představená sledovala prázdnou nádobu ve tvaru člověka, která stála před ní. V oku se jí zatřpytila slza, ale hlas měla pevný.
“Nejkrutější trest nelze udělit, k tomu se každý může rozhodnout jedině sám.”