Bejvalka

Albína brzy pocítila, že Damián vzal její vyznání doslovně. Bral si plnými doušky, co mu jen mohla poskytnout. Zanedlouho vypadala, že by nějakou tu péči potřebovala spíš sama, zatímco její milému se stav zlepšoval přímo kouzelně. Snášela to bez protestů, s pitomou odevzdaností první lásky. Nenávidět ho začala, až když ji, zesláblou a neužitečnou, opustil.
Až později si uvědomila, že právě to jí nejspíš zachránilo život. Vztek ji už ale neopustil. Navíc tušila, že byla sice první, ale jistě ne poslední. A příště by to mohlo dopadnout i hůř. Tomu musí zabránit. Jen co se trochu sebrala, začala ho hledat.