Nefunguje to.
Tato slova se mi neustále honí hlavou, zatímco si razím cestu davem. Nevnímám tváře lidí, kteří mě míjejí... nejsou pro mě nijak důležití.
To já sem nepatřím.
Uvědomuji si s neúprosnou jistotou, když konečně dorazím na určené místo. Hruď se mi bolestivě sevře poté, co si prohlédnu své okolí.
Všechno je pryč.
Pokleknu a přitisknu ruce na kamennou zemi, zatímco si stále tiše opakuji: Pryč. Pryč. Napořád. Pryč.
Jen já zbývám, ačkoliv do tohoto světa nepatřím. Ne, já jsem ze staré školy, artefakt dávno zapomenutých časů, něco, co nikdy nemělo existovat v prvém případě.
Snažím se to (ne)zapomenout.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit